.png){kind=small}
Zajímalo vás někdy, jaké možnosti měli studenti před rokem 89, co se týče studia v zahraničí, ale i cestování? Všichni už jsme asi slyšeli o cestovatelských doložkách a zavřených hranicích, byla tedy vůbec nějaká možnost poznávat cizí krajiny a zahraniční univerzity? K výročí 17. listopadu jsme si pro vás připravili speciální díl podcastu, kde se na tohle všechno ptáme našeho hosta, docenta Pavla Mückeho, který se ve svém výzkumu věnuje mimo jiné cestování v době studené války.
Zaposlouchejte se do podcastové verze našeho povídání, nebo si přečtěte mimořádně také jeho přepis v článku!
Kdybych byla studentkou v osmdesátých letech nebo obecně za totality a chtěla bych vyrazit studovat do zahraničí, měla bych vůbec nějaké možnosti, jak vyjet?
V osmdesátých letech minulého století byla mimo jiné právě ta svoboda cestování jednou z věcí, které byly dosti omezené. Byla tam řada restrikcí. Ale i přesto byste studovat v zahraničí teoreticky mohla. Záviselo to hodně na oboru, který byste studovala. Je třeba si také uvědomit, že tehdy jako studovalo na vysokých školách daleko méně lidí, takže i těch nabídek bylo o poznání méně. Daleko pravděpodobnější, když se budeme bavit v té obecné rovině, je studium přímo na zahraniční vysoké škole v rámci zemí Východního bloku. Ale dalo se vyjíždět i na různé stáže, a to i za železnou oponu, do těch tzv. Západních zemí. Bylo to podobně jako třeba se zahraničními služebním a pracovními cestami – řada věcí byla prověřována jednak stranickými orgány a samozřejmě to záviselo i na souhlasu té školy, některých vašich vyučujících a často třeba také spolužáků, kteří byli v režimu angažování, například byli předsedy nějaké stranické nebo mládežnické organizace a tak dále. Takže ty možnosti tady byly, ale zdaleka nebyly takhle obsáhlé a pestré, jako jsou dneska a nebyly zdaleka pro všechny. Obecně se ta zahraniční mobilita provozovala u studentů a studentek studujících zejména třeba jazykové obory, že by vyjížděl někdo z technických oborů nebo studenti medicíny a podobně, tak to v té době až tak úplně běžné nebylo.
Kam se nejčastěji jezdilo?
Už jsme zmínili ty země Východního bloku. Československé univerzity měly takzvané „družby“, zejména se školami v těch sousedních státech, to znamená Polsko, Maďarsko a Německá demokratická republika a částečně pak také Sovětský svaz, i když ten platil za relativně privilegovanou destinaci. S univerzitami v západním světě měly „družby“ zejména ty jazykovědné a teritoriálně orientované obory, ale zpravidla se jednalo třeba o země v rámci toho západního bloku, v uvozovkách "spřátelenější", takže to nebylo s univerzitami třeba ve Velké Británii nebo ve Spojených státech, ale byly to třeba univerzity ve Skandinávii nebo například v Rakousku, zkrátka tam, kde zrovna působily nějaké ty "spřátelenější vlády" nebo univerzity, které byly nakloněné mezinárodní výměně se zeměmi Východního bloku. Když jsme třeba u situace na Univerzitě Karlově, tak tady tvoří výjimku obor Iberoamerikanistika, to byl zase ve své době obor budovaný řekněme od konce šedesátých let a pamětníci vzpomínají, že se díky tomuto oboru řada studentů a studentek mohla dostat na Západ, protože to jinak nebylo vůbec jednoduché. Zároveň říkají, že se třeba daleko lépe naučili ten jazyk, protože mohli vyjet i do zemí, jako bylo třeba Španělsko. Vůbec nejčastěji se ale jezdilo na spřátelenou Castrovskou Kubu, což byla ve své době obrovská exotika a řada lidí na to vzpomíná tak, že to byl zkrátka jedinečný životní zážitek, vidět "ostrov svobody" a tu jeho realitu se vším všudy.
Jaká ta realita byla?Vy mluvíte s pamětníky v rámci svých výzkumů, tak jak na to vzpomínají?
On už ten fenomén „někam vycestovat“ byl něco velmi mimořádného. Poznat ten život v exotické zemi v řádu týdnů, měsíců a někdy třeba i víceletých studií, tak to byla naprosto jedinečná věc. Ale já jsem ten termín "ostrov svobody" spíše mínil v uvozovkách, protože on to byl samozřejmě dosti autoritativní, potažmo totalitní režim. Takže právě řada z těch lidí, kteří třeba navštívili Kubu, si pak opravdu vytvářeli ten obrázek o té zemi, ale i o tom režimu daleko jinak, než co jim tvrdila ta prorežimní propaganda. Samozřejmě o tom nemohli moc nahlas mluvit. Když pak sepisovali nějaké ty cestovní zprávy a podobně, tak se to tam vždycky muselo nějak kulantně shrnout, spíše zmínit ta pozitiva, která to přineslo, ale to, že tam třeba byl nedostatek určitých potravin a podobné věci, a že se ten člověk musel naučit žít v té realitě té země, tak to se samozřejmě v těch zprávách moc objevovat nemohlo.
Ale obecně vzato na to vzpomínají jako na jedinečnou životní zkušenost – ostatně stejně, jako dneska, ale tenkrát to bylo umocněné umocněno tím, že to vůbec nebylo něco běžného, že by se v rámci studií někam vyjíždělo.
A to fungovalo i opačně? Že z těchto zemí jezdili studenti na oplátku zase k nám do Československa?
Byla tam snaha o reciprocitu, ale v praxi, alespoň z těch údajů, co jsem mohl vidět já v dostupných archivních zdrojích, to většinou fungovalo tak, že daleko více studentů přijíždělo ze zahraničí do Československa z těch tzv. spřátelených zemí, než kolik jich z Československa vyjíždělo ven. Československo bylo spíše hostitelskou zemí zahraničních studentů a studentek.
Z jakých zemí sem studenti nejčastěji přijížděli?
Když se bavíme třeba o těch sedmdesátých a osmdesátých letech, tak Československo bylo hodně angažované v rámci zemí Východního bloku, a ten tzv. socialistický režim podporoval i spřátelené rozvojové země. Proto hodně studentů přijíždělo například ze spřátelených režimů v Africe nebo v Asii a byli to třeba i ti zmiňovaní Kubánci ale i studenti z ostatních zemí Latinské Ameriky. Byly vlastně i uzavírány speciální kulturně-vzdělávací dohody s těmi jednotlivými státy. Takže ta mezinárodní komunita třeba v takových městech jako byla Praha nebo Brno byla opravdu velice pestrá, ač bychom to třeba na tu dobu neřekli, tak tu studovaly tisíce a tisíce studentů a studentek z těchto zemí. Většinou to byly spíš dlouhodobější studijní pobyty a někdy byli toto studenti přímo kmenovými studenty československých vysokých škol. Ale přijížděli sem i na kratší stáže. Fungovaly tu také takové instituce, které byly speciálně zřízené pro vzdělávání zahraničních studentů. V šedesátých letech byla legendární třeba Univerzita 17. listopadu, kde se vzdělávali ty potenciální elity z rozvojových zemí, které se pak měly podle plánu režimu navrátit do těch svých mateřských zemí, šířit tam socialismus a udržovat ty bratrské vztahy, což v praxi tak úplně nefungovalo a ta škola byla nakonec zrušena. No a fungovaly i speciální instituce, jako třeba Vojenská akademie Antonína Zápotockého v Brně, kde byli školeni právě zahraniční vojáci a důstojníci z těch potenciálně spřátelených armád z rozvojových zemí.
A v jakém jazyce se studovalo?
Většinou tihle přijíždějící studenti museli absolvovat povinně kurz češtiny nebo slovenštiny – záleželo na tom, jestli studovali v českých zemích nebo na Slovensku a dále řada těch studijních programů byla realizována v angličtině, případně pak třeba v ruštině. Řada těch studentů ruštinu ovládala, ale obecně vzato to byla zejména čeština a slovenština a případně pak angličtina. Ta ruština byla komunikačním jazykem třeba pro studenty ze zemí Východního bloku, v čele se Sovětským svazem, ale se studenty z těch rozvojových zemí se mluvilo spíš anglicky, protože řada z nich se třeba rusky vůbec neučila nebo s tím začínala. Ale v praxi, jak se ukazovalo i z těch jednotlivých zpráv a reportů, tak to nebyla vůbec jednoduchá situace. Stěžovali si jak ti studenti, tak i vyučující. Ta nízká jazyková znalost, ať už na jedné, či na druhé straně, někdy to studium dost komplikovala. Což ale není asi nic nového ani dnes.
To mě přivádí právě o otázce, že asi většina našich vrstevníků si představuje, že ta angličtina tady do roku 89 prakticky neexistovala, tak jak to vypadalo v akademickém prostředí s angličtinou?
V akademickém prostředí byla angličtina před rokem 89 spíše takový ten, řekněme, třetí jazyk. Ono to hodně záviselo na oboru. V každém případě byla před rokem 89 naprosto nezpochybnitelná dominance ruštiny. To bylo prostě geopoliticko-společenské rozhodnutí, ale zároveň vás ta ruština provázela od základní školy až na vysokou. Ostatně i v rámci studijních programů na vysoké škole byla zkouška z ruštiny. To byl opravdu první cizí jazyk. Ale i angličtina se vyučovala. Zejména se na ni specializovali ti, kteří potenciálně měli v úmyslu pracovat třeba v nějakém odvětví, kde jste se bez angličtiny neobešli, například v mezinárodních vztazích. Řada lidí také jako svůj druhý jazyk volila němčinu. To byl a dodnes je tradiční jazyk a byly obory, kde se brala jako součást vzdělání – třeba pro historiky. Ta pozice angličtiny jako dominantního jazyka začíná být u nás patrná až po roce 89.
Jak to bylo a učiteli a jejich možnostmi cestovat a přednášet v zahraničí, nebo dělat výzkum třeba s nějakým mezinárodním týmem?
S těmi pedagogy na vysokých školách to bylo podobné jako se studenty. Taky hodně záleželo na konkrétním oboru a na konkrétní škole a jejích možnostech. Samozřejmě byl daleko více prověřován ten takzvaně kádrový profil. To znamená, že museli být tím režimem shledáni jaksi „vyslání schopnými“, protože se samozřejmě objevovaly případy, kdy lidé využívali cesty do zahraničí jako možnost potenciální emigrace. Bylo to i díky tomu, že byli ti akademici oceňování v zahraničí jako odborníci ve svém oboru, tak se jim tam pak třeba dostávalo i nějakých pracovních nabídek. Tohle se stávalo zejména u těch výjezdů na konference do Západních zemí nebo na kratší pobyty. Jsou tady sice případy, kdy lidé opravdu v té emigraci zůstali, ale drtivá většina z nich se naopak vrátila, protože tady měli své rodiny, profesní zázemí a tak dále. A když už se někdo k té emigraci rozhodl, tak nebylo tak, že by to bylo náhlé rozhodnutí, byl to většinou předem promyšlený krok. To byl rozdíl oproti takovým těm „méně plánovaným“ odchodům nebo výjezdům do zahraničí turistického charakteru. Předcházel tomu nějaký předešlý a dlouhodobější kontakt a sondovali ty pracovní nabídky. Zase co je třeba říct, že na rozdíl od jiných emigrantů byli lidé z akademických kruhů v zahraničí žádaní a zároveň se po té emigraci snadno uchytili, což nebyl zdaleka případ těch "obyčejných" emigrantů, kdy si řada z nich prošla tím příběhem s utečeneckými tábory a sháněním různých prací a obtížným šplháním zpět po tom společenském žebříčku, přičemž se jim často nepodařilo dosáhnout statusu, který měli v Československu. Ale to byla ta cena, kterou zaplatili za svobodu.
Protože si povídáme u příležitosti výročí 17. listopadu, nabízí se otázka, jak rychle se to celé změnilo po tom, co proběhla revoluce. Začali studenti hromadně vyjíždět, nebo se to rozvíjelo postupně?
Já myslím, že zase ona tahle oblast ještě není až tak úplně prozkoumána, takže teď budu hovořit jako něco mezi historikem a pamětníkem (úsměv). Ale ano, otevřela se stavidla. Řada tehdejších studentů a akademiků vzpomíná, že vyjížděli a poznávali to nepoznané, zejména právě ty Západní země. Naopak trošku opadl zájem o ty země Východní. Vysoké školy začaly intenzivně budovat své mezinárodní vztahy a kontakty, protože si uvědomovaly, že v tomhle mají obrovský deficit, který bylo třeba dohnat.
V devadesátých letech a pak ještě chvíli po roce 2000 se ještě držela ta mimořádnost výjezdů. Já osobně jsme se při studiu v pozdních devadesátých letech setkal naopak s tím, že těch možností bylo najednou tolik, že ti studenti i pedagogové byli takoví zaskočení a zdráhali se to všechno využívat. Dneska už si myslím, že jsou studia v zahraničí brána jako běžná součást studia a není na tom nic mimořádného.
A pak máme ještě to téma cestování, protože vy se ve svém výzkumu věnujete cestování v době studené války. Co změnila revoluce? A kam chtěli mladí lidé vyjíždět?
A co se týče mobility mladých lidí, tak je to více méně podobné jako se zbytkem společnosti. Byly tady určité typy cest, které se podnikaly po roce 89. Jednak to byla třeba ta nákupní turistika za nedostatkovým zbožím. Věcmi, které tady ani po roce 89 ještě nebyly. To se jezdilo většinou do těch okolních zemí, jako je Německo, Rakousko a pak třeba na trhy do Polska, na Slovensko do Maďarska. Pak tu byly cesty za poznáním, stejně jako dnes se vyjíždělo poznat do té doby nepoznané kulturní pamětihodnosti, přírodní krásy a takové věci. Také tu byly cesty takzvaně "za dobrodružstvím" včetně provozování různých sportů. Takové to nízkorozpočtové cestování. A pak to byly návštěvy příbuzných, to je taková ta poslední velká skupina. Začalo se svobodně cestovat za rodinou napříč bývalou železnou oponou. Ale i tyhle cesty vlastně zevšedněly a ztratily ten punc výjimečnosti. Když vám před rokem 89 přivezla tetička z Rakouska nové rifle, nebo americkou žvýkací gumu, tak jste z toho měli velkou radost. Když vám ji přivezla v roce 95, tak už to nebylo ono.
Docent Pavel Mücke působí na Katedře historických věd FHS UK, na programu Orální historie - soudobé dějiny a rovněž v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Zabývá se soudobými dějinami a „dějinami paměti“ a ve svým výzkumu se zaměřuje například na cestování v době studené války. Pokud vás naše povídání zaujalo, můžete se začíst do jeho knížky Šťastnou cestu…?! Proměny politik cestování a cestovního ruchu v Československu za časů studené války (1945-1989). Pokud vás zajímají soudobé dějiny, sledujte také profil @oralni_historie_fhs_uk kde se dozvíte více nejen o aktivitách Pavla Mückeho, ale také jeho kolegů a studentů katedry.