Jak jsem na Erasmu potkal vlka

Mohl bych tu vyprávět o tajích Vatikánské knihovny, o tom, jak vám tam na stole do dvaceti minut přistane třeba inkunábule z 15. století a smíte v ní listovat i bez rukavic.
Nebo jak jsem v Carraře v sázce vyhrál čtyřicetikilogramový blok světoznámého mramoru statuario Michelangelo, jak jsem ho strčil do batohu, odnesl na nádraží a jak jsem ho serpentinami dostal k sobě domů do hor.
Či o vernisáži, kterou jsem měl ve Vatikánu v pátek třináctého, v den stávky městské i železniční dopravy. Hosté dorazili pěšky. I svá díla, včetně mramorového objektu, jsem tam dopravil na zádech. (Šetrněji k planetě už to nejde!)
Anebo o tom, jak jsem v Římě studoval feministické adaptace starořeckých mýtů v multifunkčním prostoru vyzdobeném plakáty hlásajícími vášnivou nenávist k Vatikánu?
Či snad o tom, jak jsem se ve vichřici vracel z půlnoční mše ze sousedního údolí přes zasněžené mramorové lomy a ledové sedlo v 1500 metrech nad mořem a jindy cestou z nočního vlaku do hor deštníkem zahnal divoká prasata včetně obrovské nasupené bachyně ze silnice?

Ne, povím vám o tom, jak jsem potkal vlka. Nestalo se to v divočině, ale na silnici, nedaleko místa, kde jsem se už dříve střetl s prasaty. Divočáci sem chodili na kaštany a vlci na divočáky. Bylo po půlnoci, průtrže mračen se střídaly s jemným deštěm. Měl jsem štěstí, tentokrát jsem nemusel jít do „domovské“ vsi 10 kilometrů od vlaku pěšky a vystoupat při tom 600 výškových metrů, svezla mě Frederica, sociální pracovnice z nedalekého města, která mě před tím pozvala na večeři. (Na Erasmu jsem shodil koronavirová kila, byl štíhlý jako řeholník, lidé mě pokládali za poutníka a nabízeli mi různé laskavosti. Ke konci pobytu jsem byl natolik vyčerpaný, že jsem je začal vděčně přijímat.) V soutěsce pod vsí Frederica znejistěla. Bylo vidět, že se jí v tomhle počasí do brutálních serpentin na konci cesty nechce. Po lijáku se ze svahů na silnici řinulo bahno a hrozily sesuvy. Naprosto jsem ji chápal a nabídl, že dojdu pěšky, jako už tolikrát. Odmítla, přece mě nevysadí v dešti uprostřed hor! A tak jsme začali stoupat. Zrovna jsme projížděli zvláště ostrou zatáčkou, když jsme před sebou spatřili vlka. Překvapilo mne, jak byl velký, obr proti našim „pejskům“ na Kokořínsku. Využíval pohodlí asfaltu, nenuceně klusal středem silnice a námi se nenechal vyvést z míry. Frederica zastavila a ztlumila světla. Zkušeně počkala, rozsvítila… a vlk byl stále před námi. Zhasli jsme tedy úplně, znovu rozsvítili, a teprve potom vlk neochotně skočil do lesa.

Příběh však nemá úplně dobrý konec. Nevím, proč Frederica potom podřadila a zprudka se rozjela proti opěrné zdi v záhybu serpentiny. Na poslední chvíli strhla volant, těsně minula kamenné gabiony, vjela do protisměru a řítila se vstříc tmě ve strži pod námi. Naštěstí nás zachránil náraz do betonového sloupku svodidel. Bezpečnostní pás se mi zařízl do hrudníku a splnil účel. Frederica měla méně štěstí, potloukla si obličej a z úst i nosu se jí řinula krev. Auto prošlo ultimátním faceliftem. Přesto se nám podařilo krokem dojet do vsi. Provázel nás rachot vlečeného nárazníku a skřípání plechů. I nedoslýchavý soused rozsvítil. Půlnoční ženich si slavně přivezl nevěstu, vlk jim byl svědkem!

Když jsem pozval Fredericu do svého horského útočiště, šokoval ji uvnitř chlad a všudypřítomná plíseň – paliva jsem měl málo, domek byl po zimě navzdory mému bivakování vymrzlý a promočený. Přicházelo jaro a venku bylo i v noci tepleji.
Rány jsme si lízali každý sám. Zavrtali jsme se do vlhkých pokrývek a propadli se do spánku blízkého agonii. Probudili jsme se do tichého rána plného nevyslovených výčitek.
Neumím opravovat auta a doma jsem měl jenom sochařské nářadí. Z vozu jsem odsekal deformované kusy karoserie a další součástky, které blokovaly řízení a v aktuálním stavu byly postradatelné. Frederica si tím tak jistá nebyla, ale neříkala nic a usrkávala kávu. Ve vsi neměla signál a nikdo z místních jí lepší pomoc nenabídl. Chtěl jsem s ní sjet do údolí, aby nebyla sama, kdyby se auto rozbilo úplně, ale odmítla. Naše loučení bylo chladné.