.png){kind=small}
Jakmile jsem se oklepal ze značně napínavého prvního dne, jal jsem se zakoušet erasmáckého života. Věděl jsem, že bych měl prvně zjistit všechny formality do školy, ale vyhlídka koupání v moři pro mě byla příliš lákavá. Sbalil jsem si věci a vyrazil jsem ze své nové základny vstříc novým zážitkům. Samozřejmě jsem opět úpěl, když mi cesta pěšky zabrala 40 minut. Navíc jsem si připadal trošku jako nevítaný host ve spletitých a úzkých uličkách druhého největšího města Sicílie. Všude okolo se totiž prohánějí malá, ale o to více obouchaná plechová auta. Obvykle autům chybí zpětná zrcátka, světla a v extrémních případech i skla. Stačí jeden chybný krok mimo chodník (široký na mnoha místech jen půl metru) a mohou chodce smést pod sebe. Jak se zdá, západoevropská města jsou přesným opakem Katánie. Západoevropská města se snaží maximálně orientovat svou infrastrukturu na chodce a cyklisty. V případě mého města byla snad nejprve postavena spletitá síť silnic a do ní byly teprve namačkány domy. Vždy, když se nebezpečně blízko prožene auto rychlostí daleko přesahující 50 km/h, myslím si v duchu nejhorší sprosťárny. Navíc se nejedná o občasnou situaci, ale o denní chleba chodců v Katánii. A s ohledem na nespolehlivou veřejnou dopravu si člověk musí buď koupit auto, nebo chodit pěšky. Je očividné, čemu dává většina Italů přednost.
Na pláži bylo přiměřeně lidí a já jsem si užil letní koupačky i přes to, že v Česku začínal sychravý podzim. Po návratu domů jsem se bavil se spolubydlícím Alem z Afriky, který studuje astrofyziku. „Na pláž tady ve městě moc místních nechodí. Není to tam úplně čistý. Minule mě Valerie (spolubydlící Italka) vzala autem na jinou pláž půl hodiny odsud,“ řekl mi. „Hm,“ pomyslel jsem si, „ale jak to tedy budu dělat, když nemám auto ani kolo? No, snad to nebude taková tragédie.“ A samozřejmě, že nebyla. Jen se člověk nesmí chodit koupat hned z kraje pláže. Sousedí s přístavem a mám podezření, že z něho tečou splašky do té části pláže, která je nejblíže městu. Moji spolubydlící, kamarádka spolubydlící a můj „landlord“ jsou první lidé, které jsem na Erasmu poznal. Italka Valeria byla velmi hlasitá a živá. Jestli si mám představit povahový stereotyp Italky ze Sicílie, byla by jí ona. Al se zdál na první pohled tak nějak zakřiknutě. Až po delším soužití s ním na bytě jsem zjistil příčinu jeho chování, které není na první pohled vidět. Valerie ho totiž štvala. Kouřila, i když on nesnášel kouření. Měla pokoj hned vedle jeho pokoje. I okna. Když pouštěla nahlas hudbu, Al to slyšel. Když kouřila, foukala to Alovi přímo do okna. Neustále se s ním chtěla bavit a se svými přáteli občas „okupovala“ společné prostory. Bylo to v její nátuře. Já jsem po delším soužití Ala celkem chápal, ale moje okno nesousedilo s jejím oknem, ani můj pokoj ne. Takže jediné, co na mě působilo nekomfortně, byla častá okupace společných prostor. Hlavně chodby a kuchyně. Al se mi po delší době také svěřil, že ho Valerie nejspíše chce….. (tečka, nebo si domyslete, co chcete:D). Když vylezl ze sprchy v trenkách, Valerie na něho čekala na chodbě. Chytala ho za ručník. Chtěla si s ním povídat. Mlsně se na něho dívala. Mně se naštěstí nic takového nepřihodilo. A musím řici, že i když mně bylo Ala líto, ze škodolibosti mi to přišlo též komické. I styl, jakým to s hrůzou v očích vypravoval.
Pár dní po příjezdu jsme se měli dostavit na zápis. Poslali nám adresu, datum a čas, kde máme být a s jakými dokument se máme dostavit. V den zápisu přicházím na konkrétní adresu a zjišťuji, že tam nic není. Doslova nic, pouze prázdné nádvoří mezi dvěma domy. Po zběsilém běhání ulicí nahoru a dolů a po pomoci několika chodců, kteří mě vždy poslali někam jinam, jsem ztrácel naději. Začala se mě zmocňovat panika. „Nezapíšou mě a pojedu domů,“ napadlo mě. Nicméně po hodině zoufalství jsem si všiml dalšího emailu. „Uf.“ V něm se omlouvali, že první adresa, kterou poslali, je chybná a tak nám posílají tu správnou. Došel jsem na místo se zpožděním dvou hodin. Naštěstí jsme v Itálii a tak to bylo všem jedno. Zapsali mě a mohl jsem nastoupit semestr. A jak jsem zjistil, prvních čtrnáct dní máme prázdniny. „No, čeká mě dalších čtrnáct dní letního volna, SUPER.“
Autorem článku je
