Ondřej Slanina: Italové mě nikdy nenechali ve štychu

Jsem doktorandem dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy a mými hlavními zájmy jsou umění na dvoře Rudolfa II. a baroko. Měl jsem tedy od počátku jasno, že bych svou povinnou půlroční studijní stáž rád strávil v blízkosti Florencie. Naskytla se mi mimořádná šance odcestovat do Perugie, odkud vyšel jasný signál, že by rádi uvítali nějakého pražského kolegu. Oprášil jsem tedy poznámky od Fabia Ripamontiho, mého laskavého učitele italštiny, který mě před pár lety učil na kurzech v Josefské ulici, a sepsal potřebný projekt na výběrové řízení.

Při každém dlouhodobém pobytu v zahraničí si člověk klade otázky, zda učinil správně, ale lidé v umbrijské Perugii byli od začátku neuvěřitelně příjemní a vstřícní. Veškeré problémy jsme dokázali velice rychle řešit a hlavně skutečně vyřešit. Nikdy jsem neměl ani chvilku pocit, že by mě Italové nechali takříkajíc ,,ve štychu“.

Hned na začátku pobytu jsem však zažil nepříjemnou zkušenost. Při shánění bytu jsem narazil na podvodnou realitní makléřku, která různě nabízela a pak zase odvolávala schůzky a perfektní angličtinou mi nabízela za tři měsíční nájmy studentské ubytování v centru města. Naštěstí jsem její úmysly včas prohlédl a žádné peníze dopředu jí na účet neposlal, i když to urgovala. Jelikož se pak uvolnilo místo na koleji, opustil jsem moderní a nově zrekonstruovanou ubytovnu pro zahraniční návštěvy Ithaka a odjel na klasickou studentskou kolej, kde jsem za velice dobrý nájem získal pokoj s vlastní koupelnou, kuchyní a pohodovým italským studentem, jenž se mnou přebýval v podstatě jen během nocí ve všední dny a byl mi dobrým společníkem a průvodcem Itálií.

Na fakultě v Perugii jsem měl k dispozici jak vynikajícího tutora pro praktické věci, Prof. Marca Moschiniho i jeho asistenta a dnes si troufám říci kamaráda Marca Viscomiho, tak italského vedoucího mé doktorandské práce Prof. Fabia Marcelliho, který mě už během prvního setkání okamžitě přesvědčil, že naprosto chápe téma mé doktorandské práce a hlavně mi okamžitě dal několik podstatných rad, jak v Itálii bádat, co si obstarat a na co se zaměřit. Kromě odbornosti mě také příjemně překvapil vlídností a kolegiálním přístupem, který nám v Čechách bohužel nezřídka chybí.

Dějiny umění nejsou jen věda, ale, jak trefně poznamenal můj kamarád Martin Hůrka z Muzea v Brandýse nad Labem, musí být i životní styl. A to přesně vystihuje, proč mi Perugia okamžitě přirostla k srdci. Jen v samotné Perugii je toho tolik k vidění a pokud si člověk začne zjišťovat další informace, nahlíží pak znovu na viděná místa úplně jinak. Díky dobré vlakové dostupnosti jsem také okamžitě během víkendů začal cestovat po okolních umbrijských městech jako Assisi, Orvieto, Spoleto, Foligno, ale samozřejmě i do vedlejšího Toskánska – Florencie, Cortony, Arezza a Sieny. Každé město je naprosto unikátní a krásné a je naprosto úžasné, že jsou od sebe vzdálená jen desítky kilometrů. Pochopitelně jsem si nemohl nechat ujít ani návštěvu věčného města Říma, kde jsem kromě architektury navštívil i slavná Vatikánská muzea, která jsou opravdovou klenotnictví lidstva.

Jestliže pro mě budou Drážďany, tedy Florencie severu, už navždy místem, kde se cítím dobře a kam se rád vracím, pak je Perugia místem, kde jsem nikdy předtím nebyl a nyní vím, že v ní budu už navždy, protože Corso Vanucci, Morlacchi, dóm a ty úžasné vyhlídky z paměti už nikdy vymazat nechci. Perugia je místem, které zůstane navždy v mém srdci.

Autorem je

Ondřej Slanina

doktorand, KTF UK