.png){kind=small}
Může se zdát zvláštní, že Vám svoje zážitky o venkovním životě v Paříži sdílím dva dny poté, co se do města muzeí, galerií, barů a kaváren s kulatými stoly, kde je neustále plno, vrátil život. Možná je to ale z toho důvodu, že teď, když se nám tu vše zase otevřelo, uvědomila jsem si, jak bylo tohle město v "édition covid" neuvěřitelný, a že jsme si to nakonec vlastně dost užili.
Nemálo lidí je toho názoru, že odjet na Erasmus zrovna v roce, kdy řádí světová pandemie, je ta nejsmutnější věc, co se Vám může přihodit. Ale z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že je to možná právě naopak. Mám totiž dojem, že čím je situace komplikovanější, tím silněji prožíváte všechny okamžiky, které přijdou. Protože si jich vážíte. A díky tomu si je mnohem líp pamatujete. To samý platí o přátelských vazbách : ty chvíle, co jsme spolu proseděli někde na lavičce nebo na zemi v parku a třásli kosu, nás ve finále stmelily daleko víc, než lecjaká diskotéka.
Asi by se dalo konstatovat, že jsme si prostě nějak zvykli. A osobně mám pocit, že teď, když to všechno (euh teda skoro všechno) zase najednou jde, připadá mi až zvláštní si dát kafe "na místě". Samozřejmě netvrdím, že mi to není příjemný, to bych lhala, ale spíš by se dalo říct, že vzít si ho do ruky a zapíchnout to někde do trávy, už mi dělá asi tak stejnou radost. Jasně, nedá se vyvrátit, že v určitých chvílích, kdy jsme tuto strategii praktikovali, zejména v zimě, jsem se svou věčnou zimomřivostí málem položila život (vítr a mráz se na fotkách nevidí), ale na druhou stranu : rozhodně nikdy nezapomenu den, kdy jsem jedla falafel místo průměrných dvaceti minut přibližně hodinu, protože jsem měla tak zmrzlý prsty, že jsem sotva nějak držela tu plastovou vidličku (ano, i v Paříži občas mrzne !). Z návštěvy bufetu v Marais (ale zase jestli se někdy ocitnete v Paříži, tak l'As du Fallafel rozhodně nevynechejte, to není jen tak nějakej bufet) se tak najednou stane vzpomínka na celej život. A to stojí i za ty omrzliny.
No a teď, když už nám zima dávno pominula, si není už vůbec na co stěžovat. Knihovna se stala naším chrámem a taky dostatečným důvodem dostavit se ve stejný čas na stejný místo a motivovat se ke studijní činnosti tím, že za každou návštěvou campusu vždycky bylo schováno něco navíc. Společnej oběd, kafe nebo - nebudeme si lhát do kapsy - něco silnějšího. Je teda nutno uznat, že jsme měli štěstí v tom, že školní kavárna i "restaurace" (říkejte tomu, jak chcete, třeba kantýna), kde jsme si mohli po celý semestr za velice sympatické částky zakoupit jídlo a pití na celý den. A když bylo práce mnoho a morálka nás opustila, naše kroky vedly do nedalekého Monoprix, kde se za neméně sympatickou částku vždycky dalo pořídit celkem solidní víno. A nevěřili byste, jak nám pokaždý chutnalo - na zemi v parku, z kelímku od vypitýho kafe nebo z kempingovýho hrnku. Člověk se musí umět přizpůsobit.
Jedna z věcí, co dělá Paříž Paříží je bez diskuze taky kultura. A jo, nebudu zastírat, že po otevření jsem ihned naběhla do Louvru, abych začala dohánět všechny ty měsíce, kdy jsem ho mohla jen zpovzdálí pozorovat. Na druhou stranu ale ani o umění není venku nouze. Když člověk kouká okolo sebe, najde spoustu pokladů ve formě street art. Takovej třináctej arrondissement se v tomhle ohledu teda rozhodně nemá za co stydět - prvotřídní záležitosti tu najdete na domech, zdích a lecčem dalším. Pro ty, co mají rádi bohémskou atmosféru, je tu pak samozřejmě Montmartre. A s hudbou se vám občas poštěstí všude. Zkrátka a dobře je třeba nemít klapky na očích, pozorovat, poslouchat a užívat si to, co je okolo. Málo toho není.
Enfin bref, život se skládá z okamžiků a štěstí nezávisí na zákazech a omezeních. Říká se, že "jaký si to uděláte, takový to máte". A fakt že jo ! Když se obklopíte fajn partou a máte chuť se bavit, vždycky můžete. Není čas ztrácet čas, la vie est belle.