Moje kyperské Velikonoce

Na Erasmu a cestování vlastně všeobecně je krásné to, že nikdy nevíte, na koho narazíte. Netušila jsem, že se tady skamarádím s Araby, konkrétně Libanonci. Ona je vychována koránem, jeho otec je křesťanský kněz. Většinou máme tendenci všechny šoupnout na Blízký východ, označit je za muslimy a nechat stereotypy pracovat po svém.

Na Kypru právě začínají Velikonoce, o měsíc později než u nás. Převážná část Kypřanů se hlásí k ortodoxnímu křesťanství, přestože po městech uslyšíte i muslimské muezziny, kteří svolávají na každodenní modlitbu. Jednou ročně by měl správný muslim držet ramadán, tedy jeden měsíc celodenního půstu.

Letos se křesťanské Velikonoce a islámský ramadán sešly na podobné datum. A pro mě je zajímavé sledovat dva ze tří svých libanonských kamarádů, jak si nábožensky hrají do noty. Ona si připomíná proroka Mohameda a během dne nejí ani nepije a on je na 40 dní vlastně veganem.

Nedávno nás oba zavedli do místní libanonské restaurace. Už jsem ochutnala hodně variací našeho kebabu, ale arabská shawarma ve mně bude touhu vydat se na Blízký východ vzbuzovat ještě dlouho. Provoněná místnost plná pohledných překřikujících se snědých mužů, kteří připravují božské jídlo a přátelská atmosféra, kterou spolu s nimi vytvořili naši erasmáčtí Libanonci. Dokonalá kulturní agónie. Těším se, až si na vlastní zadek ozkouším sednout do bejrútského linkového busu, který prý smrdí jako směsice potu, kouře a strachu o to, aby už ta šílená cesta skončila.

Zpět ke Kypru. Dost často během debat nejen ve škole narážíme na to, že Česko je velmi ateistická země, a křesťanské zvyky, konkrétně teď tedy Velikonoce, pro nás nemají takovou váhu. Tady se sice netrápí děvčata pomlázkami, ale trpí hlavně uši, všech. Po celou dobu trvání těchto svátků. Na vlastní kůži jsme si to zažili před půlnocí velikonoční neděle. Nespočet rachejtlí a ohňostrojů vystřelených přímo před naší kolejí nás shluklo na jeden balkon a společně jsme přerušovaně akci podobnou pálení čarodějnic natáčeli, sledovali a komentovali. Starý zvyk spojený s hlukem a zapálenými ohni představuje vyhánění duchů zimy a společně se zapálenou svíčkou donesenou z kostela připravují od špatností vyklizené místo pro zmrtvýchvstání Ježíše.

Když hluk částečně ustal a k jeho strůjcům se přibližovala postava s dlouhou svící, pochopili jsme, že nadávky směrem ke scéně, která se před námi odehrávala a která je, podle Libanonců, v Bejrútu na denním pořádku, nemá smysl. Byli sice oprávněné, ale to, co jsme viděli posléze, naprosto zmírnilo předchozí hněv.

Na kostele na vedlejší straně kolejí se rozezněly o půlnoci zvony. V pyžamech (takže polonazí, protože už to jinak teplota tady stejně nedovoluje) jsme vyběhli ven a zírali na masu lidí, která směřovala svůj pohled ke kostelu. V jeho vstupu stál klasicky vyhlížející ortodoxní kněz s dlouhým plnovousem a zpíval. Vedle něj probíhal pomocí projektoru Zoom hovor, který přenášel dění uvnitř kostela. Lidé byli slavnostně oblečení. Někteří seděli venku na předem připravených plastových židlích, jiní stáli téměř na silnici. Většina z nich ale v rukou třímala svíci s plamínkem, který si jakožto požehnaný odnesou s trochou štěstí až do svých domovů. Silný a nezapomenutelný zážitek.

Dnes oslava Velikonoc pokračovala. Byla jsem pozvána na tradiční řecký oběd. Maminka mé řecké erasmácké kamarádky připravila jehněčí s bramborami, tzatziki a salát. Poslouchali jsme řecké zpěváky a hádali se o nejlepším vítězi Eurovize. Stačila chvilka a pár deci vína a došlo na řecký tanec, nebo v našem podání spíše hopsání, Ζορμπας/Zorba. Povídali jsme si o otevřenosti, vstřícnosti a laskavosti Řeků a po vynikající zmrzlině jsme se odvalili na pláž, kde jsme zkejsli až do začátku zákazu vycházení.

Takže co dodat. Nejlepší velikonoční svátky a s nimi spojené zajímavé tradice, co jsem kdy zažila, a to přitom ani nejsou moje. καλό πάσχα, veselé Velikonoce.