Je nás moc, aneb první cesta za historií

Sbírám poslední kapky energie a sepisuju dnešní den, protože mě zaprvé zítra čekají nové zážitky, zadruhé psát o dnešku další den se nedělá a zatřetí bych na něco určitě zapomněla.

Je sobota. Den výletů. Včera byl pátek. Den kaleb. Ta se tentokrát nesla v holčičím stylu za zvuků Lady Gaga, Shakiry, Little Mix a hromady jiných z hlavy pomalu prchajících melodií. Brzo ráno, v jedenáct, jsme připraveni na nekonečné půlhodinové zpoždění busu. Na Kypru je momentálně zakázáno tvořit skupinky o více než čtyřech lidech. To permanentně porušujeme a nikdo s tím zatím nemá problém. Teda, možná jo, ale nikdo nám tyto své trable ještě nikdy nesdělil. Kyperská MHD vás naučí mnoho; vděčnost za naše komunistické autobusy, základní řecké fráze a schopnost překopávat celodenní plány podle toho, jak moc řidič dodržuje jízdní řád. A tak na autobusovém nádraží čekáme jako erasmácká kuriozita pro místní na další spoj. Ano, už si na nás i ukazují.

Dnes nás do nedaleké vesnice cestovalo deset. Deset školkáčků vyrazilo na výlet a někteří z nich si zapomněli svačinku. Hledáme proto něco otevřeného, cokoliv. Místní se nám vysměje do obličeje, ale posílá nás do supermarketu. Zvyklá na Lidl nebo Αλφαμεγα, takový zapadákovský obchod pro mě byl strašně zajímavým překvapením. Tohle je pro mě pravý Kypr; polorozpadlé či nedostavěné domy, podomácku vyrobený reklamní štít pro opravnu obuvi nebo zrající citrony na každém kroku.

Cestování v době covidu má jednu nedocenitelnou výhodu – liduprázdno. Můj průvodce Kyprem tvrdí, že po celý rok proudí na prohlídku ruin starověkého města Kourion davy lidí. Well, not today... I vstupné 4,50 jsme měli levnější, o 4,50! První z míst komplexu je tzv. Dům Eustolia. Jeho podlaha je vyzdobena do precizních mozaiek tvořících příběhy. Hlavní parádou tohoto komplexu je ale římské divadlo. To, kde dříve směli hrát jen muži v maskách a oslí kůži, to, ve kterém díky důmyslně řešenému hledišti byli protagonisti dokonale slyšet všude, a to, kam doputovala technologie a vyfotit fotku bez elektrických osvětlovačů bylo takřka nemožné. V létě se zde totiž konají divadelní představení a koncerty. Doslova se brodíme kameny, které před dvěma tisíci lety ještě společně někomu tvořili půdu pod nohama a střechu nad hlavou. Slunce zapadá rychle, makejte!

Zátoka Zapallo je už z dálky, teda vlastně z výšky, úchvatná! A i tady je nás očividně moc. Vyhlídka nad pláží úplně křičí, že na tohle místo se jezdí zásadně ve dvou, v autě, s flaškou vína a dobrou výmluvou pro rodiče, proč jsem zase přišla pozdě domů. Z kopce se doslova valíme, přestože je nám jasné, že romantický západ slunce na písčité pláži už nestihneme. Připravuji si plavky; jednu z věcí, kterou nosím v batohu permanentně. Než se s ostatními stačím dohodnout, jestli mám na koupačku čas, tak už ho nemám. Začíná nám totiž docházet, že půl hodiny na hodinovou cestu k autobusové zastávce nám opravdu nestačí. Naštěstí s námi dnes cestuje náš kyperský kamarád, který studuju zemědělství a chemii. To je sice naprosto nepodstatná informace, ale důležité je, že má auto. Velice důležitou věc na Kypru. On měří sice skoro dva metry, ale autíčko je pidi. Modré. Značku vám nepovím. Na dvě várky nás převáží na zastávku. Dvanáct děleno dvěma je hodně, a tak jsem přepravována jako pes v kufru.

Bus jsme stihli, protest v centru Limassolu proti vládním opatřením nikoli. A kolejní karta mi zase nefungovala. A náš securiťák má nový účes. Umí rusky a byl v Karlových Varech.