.png){kind=small}
To jsme si takhle jednou s Mari řekly, že prozkoumáme drobné vesničky, jejichž obyvatelé se v horách Troodos (jejichž vrchol je vyšší než Sněžka) těší klidnému a ničím nerušenému životu. Dopátrat se spolehlivého jízdního řádu je na Kypru celkem nemožné. Aplikace tvrdí tohle, webové stránky támto a na centrále dopravního podniku to tradičně nikdo nebere. Vyrazily jsme tedy na zastávku s tím, že buď něco pojede, nebo ne. It is what it is. Nakonec jsme nasedly (správně) do úplně jiného autobusu, než který diktovaly oba zdroje. Řidič sice anglicky moc dobře neuměl, ale název vesnice, kam jsme mířily, pochytil. Prodromos.
V klidu si tak v autobuse sedíme, popíjíme levné víno, když tu se k nám najednou blíží křik slova Prodromos. Tak nám dal autobusák najevo, že dál už s ním nejedeme. Přestupujeme do malého vanu o 8 sedačkách. Říkáme si, co je to za pohodové zaměstnání. Celý den se projíždět po horách a kochat se přírodou... Vystupujeme a klepeme kosu. Potřebujeme zahřát, a tak míříme do obchodu, kde snad nikdy česká noha ani nestála. S pivem KEO v ruce se vydáváme k trailu, který hodláme dneska zdolat. Po chvíli nás dohonil muž, který se v obchodě nacházel s námi. Hledá prý mladé zaměstnance na sezonu do své restaurace. Plat celkem slušný, ale celé léto v téhle díře? Jediným zdrojem zábavy by se nám staly maximálně čtyři kyperské kozy a kozel, které Louis, jak se nám představil, chová. Z dob svých studií zná mnoho Čechů, které potkal právě v Limassolu. Prý se máme jít podívat na tzv. Haunted Hotel; masivní budova postavená ve třicátých letech a opuštěna o 50 let později. Hostila například Churchilla nebo členy britské královské rodiny. Důvodem krachu byly neobjasněné smrti majitelů hotelu a jedné návštěvnice, která tam prý dodnes straší. Taková středozemní Bílá paní. Asi zrovna spala, když jsme tam obcházely my.
Louis nám důrazně kladl na srdce, ať se vydáme po hlavní a na trail (starou stezkou) zapomeneme. Kvůli velkému množství je již padesát let zakázáno po něm chodit. Jednou se prý nějací polští turisté vraceli, protože se báli jít dál. Tak za prvé, my nejsme nějací zbabělí Poláci a zadruhé, máme ochranu. Vzpomněla jsem si totiž na dobrodružné cesty se svou sestrou a její obavu, že nás v chorvatských houštinách napadne divoká kráva. V jedné ruce proto třímáme kilový šutr, v té druhé další pivo.
Takže. Hada jsme nepotkaly, nebo aspoň neviděly, ani jednoho, cesta byla široká minimálně na jedno auto, které tady rozhodně projelo později než před padesáti lety a celou cestu šlapeme v podprsenkách. Sportovních samozřejmě. Piva dojdou vesměs ve stejnou chvíli, jako stojíme před třešní obalenou černými plody. Bereme a papáme. Třešně další dva dny pak nemůžeme ani vidět. Vesnice Pedoulas je jimi totiž známá a na zahradě ji má každý druhý. Možná i první. Na hotelu, nejlevnějším ve vesnici samozřejmě, se o nás stará jeho majitel; starý pán špatně slyšící a téměř nehovořící anglicky. Dáváme si krátký nap a jdeme oblédnout "centrum". Potkaly jsme 3 lidi, jednoho psa, desítku koček a splašené vlaštovky. Večer brouzdáme v televizi po tureckých kanálech. Nejprve se edukujeme na BBC zprávách a po chvíli hledání narážíme na nějaký nový díl King Konga. Ano, dokoukaly jsme ho, dávám 75 %.
Ráno opět nazouváme pohory a šlapeme, hned do kopce. Míříme směr Kakopetrie, kde v tu samou chvíli sedí náš kyperský spolužák za počítačem a píše svou poslední zkoušku bakalářského studia. Z úplně jiného směru projíždí v autě Louis. Jede z nákupu a má plnou korbu sena, nebo slámy, já nevím. Když nám po cestě dojde voda a doposloucháme podcast Deníku N o zatčeném běloruském novináři, usedáme ke krajnici a hrajeme kostky; o pivo. Prohrávám. Andreas, novopečený bakalář, nás nabírá autem (které má btw na Kypru kvůli nemožné hromadné dopravě snad každý) a rovnou nám oznamuje, že jedeme do restaurace jeho kamaráda Thea. Ten plánuje studovat magistra v Čechách na FTVS. What? Kromě piva samosebou si objednáváme tradiční řecký/kyperský pokrm meze. Jedná se o jídlo složené z několika porcí (tři druhy masa, omáčky, pita chléb, grilovaná zelenina atd.). Docela nás těší, když na konci této hostiny zjišťujeme, že jediné, co máme zaplatit jsou zhruba tak tři piva, dohromady :) . Přemýšlíme, co s načatým dnem a do jakého autobusu zpět do Limassolu vložíme dostatečnou důvěru, že zaprvé přijede a zadruhé nás doveze opravdu domů. Když ale přijde nabídka bezplatného noclehu v nově postavené vile, která slouží k pronajímání, odpověď je jasná. Ne (řecky, což znamená ano).
Barák stojí na samém vrcholu Kakopetrie. Jeho majitel umí anglicky dohromady tak 10 slov, z čeho dvě jsou "covid" a "lockdown", ale rukama nohama úsměvama se nějak domlouváme. Ručníky jsou dokonale vyprané, bazén průzračně čistý, lednice plná. What else? Večer trávíme zabeleni v dekách, pod hvězdami a v návalech smíchu.
Ráno se probouzíme už do horka. Zkouška čeká. Spolužák nás bere na bus. Teprve tady se ze snad trochu probouzíme. Sedíme v taverně a bavíme se zřejmě s majitelem podniku, že jsme z Česka a jedeme do Limassolu busem. Jó, zastávka je hned tady, je to minutka. Po chvíli projíždí kolem ještě něco menšího než ten předchozí van. Říkám si tedy, že to snad do Limassolu po těch serpentinách ani nedojede a musíme zřejmě čekat dál. Jenže tenhle pocit nemám nijak dlouho. Hned záhy se totiž ukázalo, že to motorem poháněné prdítko to úplně normálně zvládá. Onen pán na nás totiž křičí, že to byl on, ten poslední (ve dvě hodiny) bus do Limassolu a ukázal, ať přijdeme k němu. V tu chvíli už jsme viděly jiného zákazníka, jak horečnatě hovoří do svého telefonu. Vyrozuměly jsme, že se jedná o onu řidičku, která zřejmě nevěřila, že by někdo jako my mířil do Limassolu.
Každopádně. Počká prý na další zastávce. Na tu už nás autem veze milý majitel. Doufá, že se někdy ještě potkáme, a přeje šťastnou cestu. Řidička je vlastně s podivem v klidu, žádné negativní vibrace v autobuse nejsou cítit. Před zkouškou máme ještě hodinovou pauzu na vyžadovanou sprchu. Nohy bolaví, ale zkouška zandaná jako nic.