​

První, co mě napadne, jsou výborné menzy. Přímo na hlavním kampusu byly rovnou 4 s širokou paletou kuchyní za velmi příznivé ceny. Samotné studijní prostory byly příjemné, nic mi nechybělo.

Birarada je instituce sdružující především akademiky za mír, tj. akademiky a akademičky, které podepsali petici za mír v Kurdistánu a poté byli téměř všichni propuštěny z univerzit, některé postihly další tresty v podobě zákazů vycestování do zahraničí nebo vězení. Jsou to tedy velmi srdeční lidé, jimž bylo zamezeno dělat to, co mají rádi a snaží se tak aspoň činit v rámci neziskové organizace. Z pozic státu se jim ovšem nedostává téměř žádné podpory a je tak složité nacházet motivaci pracovat, všichni pracují dobrovolně. Sídlo stáže se nacházelo v blízkosti mého ubytování a bylo velmi příjemné, jediné minus byla chybějící klimatizace, což v horkých Istanbulských dnech nebylo nejlepšé.

​

Univerzita v Heidelbergu má více kampusů. Ty, které jsou blízko centra, jsou moc hezké. Jako na UK sídlí v historických budovách. Já jsem se ale nejčastěji pohybovala na kampusu mimo centrum v Neuenheimer Feld. Zde je většina budov většinou zastaralá a tak nepůsobí moc příjemně. Jako například knihovna, která by si zasloužila určitě zrekonstruovat. Ale univerzita budovy postupně opravuje a nebo staví zcela nové. Jako například budova CIID, kde také z části sídlí Parazitologie, která je zcela nová a moderní. Jinak je zde k dispozici vše potřebné. Menza, dva obchody, drogerie, pekárna a kavárna.

Univerzita měla rozlehlý kampus uprostřed přírody a v okolí hor. Samotné budovy byly povětšinou v betonovém moderním stylu.

​

Předměty i praxe jsem realizovala nejen v Bruselu, ale i v 25 minut vzdáleném Louvain la Neuve. Prostory, ve kterých jsem studovala byly moderně vybavené, k dispozici jsme měli materiály od školy (papíry, sešity, psací potřeby atd.) včetně občasného vypůjčení tabletů.

Univerzita je velmi moderní a mezinárodně orientovaná. Studijní program se zaměřuje na současné otázky evropského a mezinárodního práva s důrazem na význam moderních technologií a jejich regulaci.

Prostory univerzity byly vesměs moderní (někdy až překvapivě), ale záleží hodně na konkrétní fakultě. Jinak mě nic vyloženě výjimečného o univerzitě nenapadá.

vybavení i budova vypadaly spíše hůře (starší), kampus univerzity se navíc v době mého Erasmu opravoval

Když poprvé pomyslím na svou "adoptivní" univerzitu, jako první slovo, které mi vytane na mysli, je chaos.

Univerzita Sapienza je výjimečná tím, že co se týče organizace, je naprosto nepřipravená na zahraniční studenty. Ano, profesoři jsou skvělí (byť mají někteří z nich v angličtině velmi silný přízvuk, popř. horší slovní zásobu), ale co se týče rozvrhu, uvítacích aktivit, poskytování důležitých informací, funkčnosti kanceláře Erasmus a organizace jakékoli události, nemám bohužel nic pozitivního, co bych ohledně ní mohla sdělit. Abych vše demonstrovala na konkrétním příkladu (kterých mám v zásobě mnoho, ale tento vypovídá o všem), cca od října roku 2023 jsem se pravidelně dotazovala místní kanceláře Erasmus, kdy bude zahájen jarní semestr 2024. Odpovědí až do prosince 2024 bylo ve zkratce "prozatím nevíme, děkujeme za Váš dotaz". Nadto uvádím, že na jakýkoli mail, který jsem zaslala v angličtině, mi přišla odpověď v italštině. Když jsem začala být zoufalá, že musím zakoupit letenky do Říma nejpozději první týden v lednu, aby nebyly posléze několikanásobně dražší, hledala jsem na webu Sapienzy, kdy začínaly semestry v předchozích letech a jako datum začátku jsem odhadla druhý týden v únoru, letenky jsem tedy zakoupila na první únorový týden.

Ani po mém příletu do Říma, kdy jsem se spoléhala na to, že "týden dopředu již na Sapienze budou vše vědět" mi nikdo z kanceláře Erasmus nebyl schopen odpovědět na mail, kdy přesně začíná semestr. Webová stránka, aktualizovaná před půl rokem, tuto informaci taktéž neobsahovala a byť jen slůvkem se nezmiňovala o rozvrhu na jarní semestr. Řekla jsem si "nevadí, jsem v Itálii, měla jsem očekávat chaos". Podle informací na internetu měla být kancelář Erasmus otevřena ve čtvrtek (dejme tomu 11 - 14), osmého února jsem se tedy vydala osobně na Právnickou fakultu Sapienza tak, abych stihla úřední hodiny. Kancelář byla ale zavřená, čekala jsem u ní půl hodiny a nikdo nedorazil. Šla jsem tedy ihned poté do informačního centra fakulty s dotazem, kdy bude kancelář Erasmus otevřena. Slečny, očividně studentky, mě ujistily, že kancelář má ve čtvrtek zavřeno, ale bude otevřená v pátek. S vědomím "důvěřuj, ale prověřuj" jsem pro jistotu napsala email na kancelář Erasmus, že zřejmě nemají na internetu aktualizované úřední hodiny a požádala jsem je, aby mi zaslali otevírací dobu kanceláře a s klidem jsem jela zpět do svého ubytování. Když jsem dorazila domů, všimla jsem si emailu od Erasmus kanceláře, která mi napsala, že je čtvrtek a mají tedy otevřeno až do 16.00, v pátek mají zavřeno. Do školy už bych se včas nestihla vrátit a bylo mi jasné, že budu muset svůj dotaz odložit na další týden. Přestože jsem tedy přijela v dostatečném předstihu do Říma, celý první týden v Římě byl díky nesprávným informacím na webu univerzity, na dveřích kanceláře Erasmus a v infocentru fakulty zcela promarněný. Když jsem do Erasmus kanceláře dorazila hned následující pondělí (12. února) v 10 hodin dopoledne, bylo mi zde řečeno, že hodiny přeci (!!!) již začaly ráno v 8 hodin a já tak zmeškala své úvodní lekce. Co se týče rozvrhu, na webových stránkách se nikdy neobjevil. Byl v papírové formě vytištěný v jedné z chodeb fakulty, kdybych se nezeptala místních studentů, pravděpodobně bych jej až do konce svého pobytu neznala.

Omlouvám se za dlouhý text, ale dle mého názoru plně vystihuje mých následujících šest měsíců pobytu v Římě. Na jakýkoli dotaz jsem obdržela tři různé odpovědi. Jakýkoli požadavek byl problém. Díky tomuto přístupu jsem zcela zbytečně obíhala po dobu dvou týdnů místní úřady kvůli registraci mého pobytu, zmeškala kompletně celý uvítací týden pro Erasmus studenty (probíhal v době mé výuky), zameškávala část výuky kvůli překrývajícím se lekcím v rozvrhu, byla jsem nucena docházet na povinný předmět v italštině (přestože celé studium bylo v angličtině a více než polovina studentů italsky vůbec neuměla) a rovněž ztratila hodiny mého volného času kvůli dohadování se s Erasmus kanceláří ohledně certifikátů o absolvování jazykových a jiných kurzů, včetně potvrzení o délce pobytu a přehledu splněných povinností (transcript of records).

Co se týče prostorů, ve kterých jsem studovala, celý kampus vypadal na internetu velmi hezky, ve skutečnosti byla bohužel nejhezčí část pod lešením a za ohradou. Budova právnické fakulty byla slavnostně otevřena v roce 1935 a kromě technologického vybavení učeben a nových lavic mnoho změn od svého otevření nezaznamenala (nepočítám-li čvtrté patro, kde sídlila kancelář Erasmus, to vypadalo zcela nově).