Škola? No problema! Aneb čtrnáct dní volna zdarma

Jakmile jsem se oklepal ze značně napínavého prvního dne, jal jsem se zakoušet erasmáckého života. Věděl jsem, že bych měl prvně zjistit všechny formality do školy, ale vyhlídka koupání v moři pro mě byla příliš lákavá. Sbalil jsem si věci a vyrazil jsem ze své nové základny vstříc novým zážitkům. Samozřejmě jsem opět úpěl, když mi cesta pěšky zabrala 40 minut. Navíc jsem si připadal trošku jako nevítaný host ve spletitých a úzkých uličkách druhého největšího města Sicílie. Všude okolo se totiž prohánějí malá, ale o to více obouchaná plechová auta. Obvykle autům chybí zpětná zrcátka, světla a v extrémních případech i skla. Stačí jeden chybný krok mimo chodník (široký na mnoha místech jen půl metru) a mohou chodce smést pod sebe. Jak se zdá, západoevropská města jsou přesným opakem Katánie. Západoevropská města se snaží maximálně orientovat svou infrastrukturu na chodce a cyklisty. V případě mého města byla snad nejprve postavena spletitá síť silnic a do ní byly teprve namačkány domy. Vždy, když se nebezpečně blízko prožene auto rychlostí daleko přesahující 50 km/h, myslím si v duchu nejhorší sprosťárny. Navíc se nejedná o občasnou situaci, ale o denní chleba chodců v Katánii. A s ohledem na nespolehlivou veřejnou dopravu si člověk musí buď koupit auto, nebo chodit pěšky. Je očividné, čemu dává většina Italů přednost.

Na pláži bylo přiměřeně lidí a já jsem si užil letní koupačky i přes to, že v Česku začínal sychravý podzim. Po návratu domů jsem se bavil se spolubydlícím Alem z Afriky, který studuje astrofyziku. „Na pláž tady ve městě moc místních nechodí. Není to tam úplně čistý. Minule mě Valerie (spolubydlící Italka) vzala autem na jinou pláž půl hodiny odsud,“ řekl mi. „Hm,“ pomyslel jsem si, „ale jak to tedy budu dělat, když nemám auto ani kolo? No, snad to nebude taková tragédie.“ A samozřejmě, že nebyla. Jen se člověk nesmí chodit koupat hned z kraje pláže. Sousedí s přístavem a mám podezření, že z něho tečou splašky do té části pláže, která je nejblíže městu. Moji spolubydlící, kamarádka spolubydlící a můj „landlord“ jsou první lidé, které jsem na Erasmu poznal. Italka Valeria byla velmi hlasitá a živá. Jestli si mám představit povahový stereotyp Italky ze Sicílie, byla by jí ona. Al se zdál na první pohled tak nějak zakřiknutě. Až po delším soužití s ním na bytě jsem zjistil příčinu jeho chování, které není na první pohled vidět. Valerie ho totiž štvala. Kouřila, i když on nesnášel kouření. Měla pokoj hned vedle jeho pokoje. I okna. Když pouštěla nahlas hudbu, Al to slyšel. Když kouřila, foukala to Alovi přímo do okna. Neustále se s ním chtěla bavit a se svými přáteli občas „okupovala“ společné prostory. Bylo to v její nátuře. Já jsem po delším soužití Ala celkem chápal, ale moje okno nesousedilo s jejím oknem, ani můj pokoj ne. Takže jediné, co na mě působilo nekomfortně, byla častá okupace společných prostor. Hlavně chodby a kuchyně. Al se mi po delší době také svěřil, že ho Valerie nejspíše chce….. (tečka, nebo si domyslete, co chcete:D). Když vylezl ze sprchy v trenkách, Valerie na něho čekala na chodbě. Chytala ho za ručník. Chtěla si s ním povídat. Mlsně se na něho dívala. Mně se naštěstí nic takového nepřihodilo. A musím řici, že i když mně bylo Ala líto, ze škodolibosti mi to přišlo též komické. I styl, jakým to s hrůzou v očích vypravoval.

Pár dní po příjezdu jsme se měli dostavit na zápis. Poslali nám adresu, datum a čas, kde máme být a s jakými dokument se máme dostavit. V den zápisu přicházím na konkrétní adresu a zjišťuji, že tam nic není. Doslova nic, pouze prázdné nádvoří mezi dvěma domy. Po zběsilém běhání ulicí nahoru a dolů a po pomoci několika chodců, kteří mě vždy poslali někam jinam, jsem ztrácel naději. Začala se mě zmocňovat panika. „Nezapíšou mě a pojedu domů,“ napadlo mě. Nicméně po hodině zoufalství jsem si všiml dalšího emailu. „Uf.“ V něm se omlouvali, že první adresa, kterou poslali, je chybná a tak nám posílají tu správnou. Došel jsem na místo se zpožděním dvou hodin. Naštěstí jsme v Itálii a tak to bylo všem jedno. Zapsali mě a mohl jsem nastoupit semestr. A jak jsem zjistil, prvních čtrnáct dní máme prázdniny. „No, čeká mě dalších čtrnáct dní letního volna, SUPER.“

Autorem článku je

Honza Dařílek

With an Italian on an interview: Christmas

Right now I am sitting with Giorgo, my friend from Italy. He is a native Sicilian. We are in a famous pub for young people in Catania. It is called Ostello. We are drinking an Aperol Spritz. There are people all around us. The music is nice. And we are beginning our interview.

Do you believe in Santa Claus or in some figure, that brings gifts to you?

Well of course I don’t believe in Santa Claus as a real figure. But I think it is an identification mean. For example all the parents of the world give some gifts to their children for Christmas. It is derived from the tradition of the Three Kings and Jesus Christ. Then thanks to the word of advice to make some advertising marketing parents rely on some person as Santa Claus.

So what is a typical figure that brings gifts here in Italy? Is it Santa Claus? Or is it some other figure?

No, it is Babbo Natale. It means literally the Christmas Father. Don’t you know the big red drummed man?

But that is a definition of Santa Claus, isn’t it?

Yeah. It is the translation of Santa Claus in Italian. But it is not the right translation. Because actually the translation would be St. Nicolas. St. Nicolas is in the tradition the saint that took gifts for the children. And for this reason he took this role, but it has been made cooler and more comfortable for children (to have Santa Claus) because you know it is the colour of red that is connected with marketing and Coca-Cola and so on.

Do you celebrate here in Sicily, because Sicily, Sardinia and other 3 northernmost regions in Italy have a special status, let’s talk only about the Sicily, St. Nicolas Day? And if yes, when and how? Because St. Nicolas Day is normally celebrated in Czech republic as well.

No. In Sicily, well there are some places, it depends on the place, or on a village, where St. Nicolas is the patron. They above all celebrate St. Nicolas as a saint patron, not as Santa Claus.

Because for example in Czech republic we do celebrate St. Nicolas day on 6th of December and we do receive gifts but only in a form of some sweets.

Really similar tradition is here on 6th of January. We celebrate Befana. Befana is a sort of a witch, that arrives only this day and takes some candies for a child she considers to have behaved well during all the year. If the child behaved badly she will give the child only coal. Because there is a Christian legend about this. It was told that the Tree Kings before going to Jesus Christ asked this girls to come with them. But she refused at the beginning. But after it she felt so guilty and decided to go. She took a flight over the whole world giving children sweets and candies hoping that Jesus Christ will receive some of those as well.

So is it like baba Yaga?

It is like baba Yaga.

Do you look forward for Christmas?

Yes, hm, actually I do. But to tell the truth, I prefere the pre-Christmas celebration. It is so magical. But I do love the day as well.

How will you celebrate the whole Christmas days?

Well, normally I plan to spend it with my family. But it is not the case of this year. I will organize a lunch. I will maybe organize an international Christmas this year. Who knows? Because also there is my birthday during Christmas celebrations and then there is the New Year’s Eve. So it is a lot of feasts during this time. And then I have to study for the exams. You know.

From what date until when do you have a national Christmas holiday. On which day do you start it?

Usually we start the Christmas period on 8th of December. We normally decorate the Christmas tree. Because we celebrate the conception of the virgin. She conceived without any sin. And herself, she is the only girl, the only person, not related to the trinity, that has not commited the primal sin. You know.

But she is not the only person.

Who is?

Also Shmi from Star Wars.

Okay. (Laughing)

Ok, great. What do you actually imagine, when I say a word Vánoce, Christmas?

What do I think? I think I am a lot of a consumerist. Because I think about the decoration and the Christmas tree. But if I had to elevate and to purify my spirit, I would say, it is a Christmas spirit, reunions, meeting, family, all those things. But the first thing that comes to my mind is the snow, shopping, crazy shopping and so on. You know.

Do you celebrate advent Sundays here in Sicily?

I don’t, but usually there are the traditions to go to a mess and there you can light up a candle. But it is not quite traditional you know. It is a very spread and not that popular tradition.

How many decorations do the Italians use here in Sicily?

Both from the outside and from the inside?

Well there are people who light up the whole house. The balcony and their terrace. And there are people who decorate only the inside. For example the people who take Santa Claus figures outside the balcony, all those things. For example personally I do decorate a lot from the inside and almost nothing from the outside. You know. Usually we use as a decoration the Christmas tree. And the representations of the birth of the Jesus Christ. But also I use to build a Christmas village.

How does the Christmas look like in your family. Normally? Do you have your own traditions?

Yeah. For example we eat a lot. Normally we have to cook more than we eat. Everything is only about this. And then at midnight there is a nice tradition to do a cheer. Yeah. And to make wishes to all the guests we have.

Is your celebrating of Christmas somewhat different from the rest of the Sicily?

§ Well, I think it is. For example, should I make up some categories, It is more different for the people that live in villages than for the people that live in cities. In little villages it is more common to have a very big tables and to invite all the family. Here for example I only celebrate it with my grandparents and with my cousins. But it isn’t many people, 10 or 12. And then there is a tradition to celebrate in 2 days. Firstly we celebrate it with my mother’s relatives and secondly we celebrate it with my father’s relatives.

Is there a difference in celebrating Christmas here in Sicily except from the difference between a village and a city? And is there a difference between the north of Italy and the south of Italy?

Oh well. I don’t think so. For example we can maybe differ the southern Italy and the northern Italy. But not among the regions. For example there is a difference in eating sweets during Christmas eve. But not a difference in traditions. Regarding Christmas, we as Italy are finally united.

How do you think Covid-19 will (or did) impact this year’s Christmas celebrating?

Well, a nice question. Because no one can know. Because it depends on the spread of the virus and on the restrictions. For now we only know that we cannot celebrate Christmas for example outside. Although restaurants are open. But you have to reserve it a lot in advance and they are only open during the day. So I think this will affect it.

Autorem článku je

Honza Dařílek

První dojmy nejen první noci

Když jsem vystoupil v Katánii na vlakovém nádraží, zjistil jsem, že jsem absolutně nepřipravený. Měl jsem pouze adresu, na kterou jsem se měl dostavit a zprávu od „landlorda“, že se mnou počítá. Jak jsem však záhy zjistil, ubytování se nacházelo na druhém okraji města. A už vůbec jsem netušil, že mi vzdálenost bytu od centra města (civilizace) bude znepříjemňovat každou cestu z domova a naopak. Asi jsem si neměl při zkoumání mapy Katánie tak sebevědomě říkat „To je jenom 35 minut do centra a 45 na pláž, to dám tak za 20 minut. Mapy Google počítají s tempem pro šneky. A navíc to bude zdravé“. Jaký to chybný úsudek.

Chvátal jsem halou vlakového nádraží k východu, když tu jsem si všiml kas k prodeji jízdenek. Byly vyskládané vedle sebe jako klece pro králíky. A pouze jedna z klecí byla obsazena zaměstnancem. „Za pokus nic nedám,“ tak jsem se zeptal, jestli si mohu koupit studentskou „lítačku“. „No.“ A ani nemluvil anglicky. Tak jsem vyšel ven z budovy a přede mnou leželo středně velké autobusové nádraží. Hemžilo se různě velkými lidmi, ale stejně velkými autobusy. Snažil jsem se v tom lidském mraveništi zorientovat. Podle aplikace mi měl jet autobus asi za 10 minut. Ale upřímně, minimálně na Sicílii nemůžete počítat s přehledným značením autobusů ani s pravidelnými odjezdy. Asi po půl hodině marného běhání se dvěma kufry a jedním batohem jsem to vzdal a nechal jsem se přemluvit taxikářem, že mě odveze. Taky neuměl moc anglicky. Popadl můj kufr. Křup, první poutko se mu rozletělo v ruce. „Sakra.“ Naskočil jsem do auta. Dojeli jsme na místo vyložení. Tahal kufr z auta. Křup, druhé poutko se mu rozletělo v ruce. „No to snad není pravda.“ Omlouval se mi, ale peníze mi za to nedal. „Snad už to teď bude v pohodě,“ řekl jsem si. Nebylo.

Došel jsem na danou adresu. Jednalo se o číslo 55 na ulici Santa Sofia. Nejen, že to bylo skutečně na okraji města, ale netušil jsem, jaký je můj barák. Šlo o celé sídliště. Podle Rytmuse jsem měl následující měsíce v Katánii žít svůj „sídliskový sen“. Na sídliště se dalo dostat pouze skrze bránu. Landlord na mě nikde nečekal. Zazvonil jsem na zvonek a poté jsem asi 15 minut hledal svou budovu. Jedna Italka se mi z balkónu snažila poradit, ale také neuměla anglicky. Naštěstí jsem se s ní italsky jakž takž domluvil. Šel jsem směrem k landlordovi a ten mě zavedl do domu a do bytu. Jel jsem výtahem, landlord čekal dole a měl za mnou dojet výtahem. Jenomže jsem zapomněl zavřít dveře a tak přišel asi za 10 minut naprosto zadýchaný, protože musel vystoupat 5 pater schodů. V bytě bylo 5 obyvatelných pokojů, kuchyně, jeden záchod a jedna koupelna společně se záchodem. Můj pokoj byl skromný, ale dostačující. Přirovnal bych ho ke kolejím na Podolí. Začal jsem se zabydlovat a uklízet. Při vybalování věcí mě vyrušila má spolubydlící, blonďatá šlachovitá Italka kolem 35 let, která kouřila jako fabrika. Také neuměla anglicky. Začala mi vysvětlovat, jak to v bytě chodí. Každý v bytě musí alespoň jednou týdně zamést a vytřít ve společných prostorách jak povrchy, tak i zem. Upřímnš, tohle mně přišlo trošku moc. Dále je jeden ze záchodů pouze její, jelikož je jediná žena na bytě. V lednici má každý vyhrazený svou poličku. „No, celkem brainstroming na první 3 hodiny v novém bydlení.“

Když jsem si konečně vybalil a zabydlil se, potřeboval jsem si dát oběd. Snídal jsem pouze jeden banán a bylo už 14:30. V žaludku mi kručelo jako když bych týden nejedl. Vzal jsem si na sebe sportovní věci a vyrazil na průzkum. Než jsem doběhl do centra města, tak mi to trvalo 20 minut. Z důvodu, že mě má italská spolubydlící varovala před krádežemi ve městě, jsem si s sebou paranoidně vzal i nůž a všechny věci jsem měl pevně zapnuté v batohu. Nakonec byla přílišná opatrnost zbytečná. Znovu jsem si všiml všudypřítomných odpadků. Je to neskutečné, ale přijde mi, že když už ne třídění, pak alespoň vyhazování odpadků do koše je většině Italů u zadku. Podíval jsem se i na pláž a moře. Vypadaly hezky, ani se tam neslunilo moc lidí. Jenže když jsem chtěl najít nějakou restauraci, kde bych se najedl, zjistil jsem, že bylo vše zavřeno. „Jestli to nebude tím, že je neděle?“ pomyslel jsem si. Bylo. I většina obchodů měla zatažené rolety a mříže. Takže když se někdy vydáte do Itálie, vyberte si jiný den než neděli. Ze zoufalství jsem si po hodině hledání koupil něco málo v obchodě a snědl to na lavičce. Poté jsem se vydal na Odyseu zpátky. Doma jsem se pořádně najedl a šel spát. Nechal jsem otevřeno francouzské okno, abych měl v místnosti přes noc čerstvý středomořský vzduch. To byla chyba. Když jsem se ráno probudil, měl jsem asi 10 štípanců od komárů. První den jsem přežil v relativním psychickém i fyzickém zdraví.

Autorem článku je

Honza Dařílek