Podvod s ubytováním

Tento příspěvek volně navazuje na ten předchozí, takže pokud jste ho nečetli, doporučuji se předtím seznámit s tím, co předcházelo tomuhle krásnýmu týdnu, který jsem místo slunné Itálie strávil pěkně doma a na policii. Odkaz zde: předchozí článek

Nějakou výhodu tohle všechno mělo - alespoň jsem získal čas pořešit víc celou tu kauzu s podvodem na internetu. Do té doby jsem si nepřipustil v úvahu, že bych o ty peníze přišel natrvalo. Věřil jsem tomu, že když se do toho pustí Policie, bude přece snadné podle IP adresy dohledat pachatele, a v případě, kdy se jedná o mezinárodní zločin, do kterého byli lapeni i další studenti z různých zemí Evropy i zbytku světa, budou moci spolupracovat se svými zahraničními kolegy, a pachatele snadnou dopadnou. 👮

Tento sen se rozpylnul spolu s návštěvou místní pobočky Policie, kdy mi po tom, co jsem podal trestní oznámení na neznámého pachatele, strážnistr bodře podal ruku s bonmotem: "To víte, ty internety, co není z ruky do ruky, jako by nebylo". Poslední naděje ve mně zabil telefonát vyšetřovatele zaměřujícího se na kyberprostor, který dostal případ na strarosti a jeho milé: "Víte, ona Policie nepracuje úplně jako ve filmu, takže na nějakou mezinárodní spolupráci to nevidím"...

První dny, které jsem doma strávil, jsem věnoval tomu, že jsem sepisoval celý případ a shromažďoval důkazy. Snažil jsem se upozornit ostatní studenty tím, že jsem vytvořil varovný příspěvek na Facebooku ve skupině studentů mířících na Erasmus do Bologni. Nečekal jsem, že se mi začnou ozývat další studenti, kteří byli podvedení stejným člověkem. Nakonec je nás bez mála deset (a to jenom z těch, co se mi ozvali), které tento Jay Hutsell, případně Instagramová hvězdička Janet napálili a vylákali z nás peníze. Z každého jinou sumu. Když jsem to sečetl dohromady, jen z nás dostal tento podvodník více než 5.000 €. A to je sakra hodně peněz. Když si vezmete, že to může dělat každý semestr, protože pokaždé přijedou nic netušící studenti, a že to třeba může tak dělat ve vícero městech, má tento člověk docela slušné živobytí...

▶ FB Jay Hutsell: https://www.facebook.com/100065293605903/

📸 Instagramová kočka Janet: https://www.instagram.com/janetcaterina_eve1/

Nejhorší na celé věci je, že tenhle člověk beztrestně docela bez větší námahy stále se stejným profilem okrádá další studenty. Vždy následuje stejný scénář: pár dní před příjezdem si dotyčného zablokuje a to je vše, pak jde dál. Takže jestli nemáte co dělat, zkuste jim napsat nějakou pěknou zprávu, ať si počtou 🙃

Takže jsem ještě ani nevystrčit paty z baráku a už jsem měl podané trestní oznámení ve třech zemích (v Česku, v Německu a v Itálii). Ale doteď to nemá žádný výsledek.

Kontaktoval jsem i svojí banku, zda by nemohla nějak platbu stornovat. To již bohužel nešlo. Jediné, co se dalo udělat, bylo napsat neměcké bance (ano, peníze šly na účet údajného právníka do Německa), zda jsou peníze na účtu, a zda může požádat majitele účtu o vrácení. Nejprve mi moje banka sdělila, že taková služba mě může stát až 700 korun, ale v mém případě nejspíš žádat peníze nebudou. Brzy jsem obržel odpověď od neměcké banky. Byla velmi stručná:

"WE TOOK A NOTE OF YOUR REQUEST. HOWEVER THERE IS NO BALANCE ON THE ACC TO PROCEED. HENCE NEGATIVE RESPONSE. BEST REGARDS, SOLARISBANK."

Prima, takže to znamenalo, že žádné peníze neuvidím. A po pár dnech jsem zjistil, že si i moje banka ode mě vzala těch sedm stovek.

A na závěr in memoriam všem, o kterých vím a padli za oběť svéjnému podvodníkovi:

🇭🇺 Gábor z Maďarska

🇨🇿 Dorota z Česka

🇸🇰 Petra ze Slovenska

🇭🇰 Hiu z Hong Kongu

🇬🇧 Paola z Velké Británie

🇫🇷 Nikolas z Francie

Příště vám povím o tom, jak jsem se na druhý pokus připravoval odjet na můj Erasmus a najít nějaké místo, kde bych mohl bydlet. Bylo to docela nečekané 😅

Když odjezd nejde podle plánu...

Bylo to několik velmi náročných lednových týdnů - s každým se rozloučit, setkat se, s každým se domluvit, že za vámi určitě přijede, i když nakonec dorazí jen několik málo věrných přátel. Narovnat staré křivdy, usmířit se apod. To všechno jsou úkoly, které vás čekají, když chcete na delší dobu ztratit z očí známé břehy a vyplout na neznámá moře svobody.

Když je všechno až moc růžový...

Ubytování jsem si začal hledat už v listopadu, protože jsem to nechtěl nechat na poslední chvíli a už tehdy jsem zjistil, že to už v listopadu vypadá jako poslední chvíle... Zahraniční univerzita nedisponuje žádnou ubytovací kapacitou a na stránkách pouze uvádí odkaz na předražený studentský hotel (co bych za něj později dal...) a na soukromý kampus, kde vás vezmou podle studijních výsledků, ale především smlouva je minimálně na rok. A pak kouzelná formulka "Students can find accommodation on commonly available rental sites.". Okey, takže jsem byl ve skupinách na Facebooku, i na "běžně dostupných stránkách s pronájmy", ale všude byly jen samé poptávky studentů, ale téměř žádné nabídky.

Napadlo mě do skupiny napsat příspěvek o tom, že bychom si mohli pronajmout ve vícero lidech větší byt, což by ve výsledku mohlo vyjít levněji každého z nás. A mělo to odezvu. Bohužel ne takovou, jak jsem si představoval. Začali se mi ozývat studenti s tím, že by se teda taky jako rádi připojili, a že jestli jsem už něco našel. Come on! Pochopil jsem, že tohle asi není ta cesta.. Ozval se mi ale jeden kluk z Maďarska, který nebyl jako ostatní, a snažil se taky něco hledat. Poučeni všemi články o SCAMu, který se ukrývá na každém virtuálním rohu, jsme se prokousávali nabídkami.

Nebyl jsem až tak hloupý...

Pak mi Gabór - můj nový maďarský kamarád, přeposlal kontakt na jednoho chlápka, který pronajímá byt, ale spolubydlící měla být dívka, a jelikož Gabórova přítelkyně si to tak nepřála, nemohl nabídku přijmout. A tak to vyšlo na mě. Spojil jsem se s ním a všechno vypadalo skvěle. Byt vypadal krásně, hodím vám sem fotky. No, kdo by to nebral, žejo. Mělo být jen za 400€ měsíčně a spolubydlící byla holka, údajně magisterská studentka tady v Bologni. Dal mi na ní kontakt, a emailem si se mnou dopisovala, že umí skvěle vařit. Jo, takhle "kočka" mi nikdy nic neuvařila. A neuvaří, protože kdo ví, jestli vůbec existuje. Koukněte na ní... Jo byl jsem strašně zoufalý. To jsem si uvědomil až když bylo pozdě. Uzavřeli jsme nájemní smlouvu přes email, podepsanou oběma stranami a do Vánoc chtěl poslat první nájem a zálohu 800€. Jo, takže jsem mu poslal 1.200€. 💸👏

A byl jsem klidný. Byl jsem rád, že mám všechno zajištěné. Pak jsem už jen přežil leden - obešel všechny ty známé, jak jsem psal v úvodu, a večer 29. ledna konečně zasedl k balení. Večer před odjezdem. Don't do that... 😅

Po chvíli balení jsem se chtěl ujistit, zda Jay Hutsell (údajný majitel bytu) počítá s časem mého příjezdu. Otevřel jsem Messenger a odmítal uvěřit tomu, co vidím.

Tento člověk není na Messengeru dostupný - you know what that means. Ano, zablokoval si mě. Seděl jsem tam jako hromádka neštěstí a střídavě se ve mně hromadily pocity naštvání, smutku a pak zoufalství a pak zase naštvání. Napsal jsem Gáborovi, aby věděl co za člověka mi doporučil. Nečekal jsem, že Jay Gáborovi nabídl "svého kamaráda", který má byt s nějakých chlapcem, což už pro Gáborovu přítelkyni bylo přijatelné, a on na to kývl. Takže jsme v tom byli společně. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem přišel nejen o peníze, ale taky o bydlení... 🌈

Cestovat ekologicky má svá úskalí, aneb Green Erasmus

Moje přednášky měly začít 1. února a proto jsem se rozhodl odjet v neděli 30. ledna z pražského Hlavního nádraží vlakem směr Bologna s jedním přestupem ve Vídni. Byla to krásná, až romantická představa - po poledni vyrazím směr Vídeň, tam dorazím okolo 19 hodiny večer a přestoupím na noční vlak, ve kterém budu mít vlastní postel, a pojedu celou noc, a okolo 6 hodiny ranní vystoupím pravou nohou do nového světa, do nového života a začne úplně jiná etapa.

To je hezká pohádka, realita však byla daleko prozaičtější. V neděli ráno mě probudil vítr, který vytrvale lomcoval s okapem na střeše našeho rodinného domu. Ano, pokud si pamatujete správně, neděle 30. ledna byl po velmi dlouhé době jediný den, kdy Česko zasáhla silná vichřice - dostala jméno Nadia. A tahle Nadia mně začala dělat vrásky - od rána jsem z rádia slýchal o zpožděných, ba dokonce zrušených spojích. Bedlivě jsem sledoval můj spoj, a všechny předešlé spoje směr Vídeň. Viděl jsem, že na příjezdu do cílové destinace nabíraly až dvouhodinové zpodění. Problém byl, že já měl na přestup 40 minut... ⏱

You can do it!

Navzdory všemu, co jsem popsal výše, jsem si stále trval na tom, že odjedu. Všechno bylo domluvené, rozloučil jsem se se všemi, a tak nějak jsem začal věřit tomu, že takhle to má být, že začíná nějaké velké dobrodružství. Ale všechno bylo ten den proti mně. Nakonec jsem však opravdu po poledni stál na Hlavním nádraží v Praze a můj vlak byl načas přistaven k nástupišti. Byla to rakouská jednotka Railjet, takže na palubě byla rakouská posádka - cítil jsem se tedy už od první chvíle jako v zahraničí. Ve voze, kde jsem seděl byli všichni okolo mě cizinci - byl to zvláštní pocit. Když přišel průvodčí, zeptal jsem se ho, zda se očekává zpoždění. Koukal na mě, jako by ho před chvílí probrali z kómatu. Copak nevidí, že od rána všude leží popadané stromy apod.? Obořil se na mě, že neví o jakém zpoždění mluvím, a že on žádné informace nemá, že zatím jedeme na čas.

A taky, že jo. Teda až do Kolína. Tam jsme stáli asi 15 minut a když jsme se posunuli ke Kutné Hoře, zastavil můj expres do ráje vysněných zážitků definitivně.

"Z důvodu nesjízdnosti trasy se vlak vrací zpátky do Kolína a bude odkloněn přes Olomouc a předpokládané zpoždění na příjezdu do Vídně bude asi 120 minut". 🙃

Okey, tohle byl konec. Tohle totiž znamenalo, že přijedu okolo 21 hodiny do Vídně a budu muset hledat ubytování tam. Další den se probudím, najdu spoj do Bologni, koupím novou jízdenku, protože ta strará samozřejmě propadne, a přijedu do města, kde taky nemám, kde bydlet, a do toho bych měl začít chodit do školy. No way...

Najednou bylo všechno tak jasný - v tomhle vlaku nemůžu zůstat. Navíc jsem z Nymburka, takže kdo zná, tak Kolín je jasný znamení, že mám sakra rychle vypadnout z tohohle vlaku. Okamžitě jsem šel hledat průvodčího a domluvil s ním, že vlak krátce zastaví u nástupiště pro výstup. Jinak další zastávka byla až Brno někdy večer... Vlak už začal brzdit u nástupiště a já jsem si zbalil svoje věci a mířil pro kufr, který byl na stojanu uprostřed vagonu. V cestě mi stála rakouská obsluha pojízdného minibaru, ta která mi před chvílí špatně poradila, kde najdu průvodčího. Její korpulentní postava a vozík s občerstvením zabírala celou uličku. Naše pohledy se střetly a já jsem v jejích očích uviděl cosi ďábelského. 😈

"Excuse me, I need to get my luggage", zkusil jsem po dobrém. Usmála se, a ukázala na pomalý proud vody tekoucí do kávy, kterou se snažila připravit nějakému cestujícímu. Vlak zastavil a mě se vybavil Nezvratný osud a všechny scénáře dnešního dne, které napovídaly tomu, abych nejezdil, a teď mám možnost vypadnout a tahle ženská mi to nepřekazí. Navzdory mojí ostýchavé angličtině jsem zvýšil hlas:

"I need to get my luggage and get of the train RIGHT NOW!", pak už jsem na nic nečekal a razil jsem si cestu ke svému kufru a cestě na svobodu.

Podařilo se. Unikl jsem. Představoval jsem si, jak večer ve zprávách uslyším o výbuchu či srážce vlaku a byl jsem najednout tak klidný...

Jaká náhoda, že na vedlejším nástupišti akorát za 5 minut odjížděl rychlík do Nymburka. Nastoupil jsem do něj a bez jediné minuty zpoždění dorazil domů. Najednou bylo všechno, jak má být...

Představoval jsem si to jednoduše. A to je to největší úskalí - naše vlastní představy. Nemějte očekávání, protože budete zklamaní. Věřte tomu, že co má přijít přijde i bez toho, aniž byste to čekali. Vrátil jsem se tedy po 2 hodinách domů - tenhle výlet mě, i s penězi poslanými podvodníkovi, stál okolo 40 tisíc. Jo, už jsem do Kolína jel i za míň...

Vrátil jsem se tedy domů a zahájil mobilitu online (naštěstí měla zahraniční univerzita hybridní výuku), a u toho jsem si chtěl do týdne najít nové ubytování a vyrazit znovu.

Jo, byl jsem až takhle naivní. Ale ta velká cesta byla terpve přede mnou...

Studentské organizace

Další, koho jsem mimo svých spolubydlících na Erasmu poznal, byť nejprve online, byli průvodci. Na začátku mi Katánská univerzita nabídla „Erasmus Guida“. A první Guide se jmenoval Guido. Proč první? Totiž dotazník k přiřazení jsem omylem vyplnil dvakrát. Nakonec to bylo pro moje dobro. Nedostal jsem jen jednoho, ale rovnou dva Erasmus Guidy. A to se vyplatí! Takže když jsem se jednoho z nich ptal na informace, hned jsem si je mohl u druhého správnou otázkou ověřit.

„Jak poznám další Erasmové studenty? Budu tu úplně sám? A když ano, co budu dělat?“. Guide Guido mě přidal do Erasmové skupiny na Whatsappu a řekl mi o FB skupině. Díky tomu jsem věděl, co se bude dít. Z důvodu, že mě čeká 14 dní prázdnin, jsem ocenil, že existuje něco jako studentský spolek. Ze začátku to byla jediná možnost, jak poznat další studenty. Proto jsem využil první příležitosti, kdy se něco organizovalo. Měli jsme štěstí, protože se o nás v Katánii staraly hned dvě organizace – ESN a AEGEE. ESN též vydávala za menší poplatek studentské kartičky, na které jsme dostávali slevy. Vzpomínám si, že když AEGEE pořádalo na Whatsappu výlet do Taorminy, jeden student chtěl slevu na ESN kartu. Odpověděli mu, že jsou AEGEE a že to bude 12 euro pro všechny. Napsal, že „neví ani hovno o těchdle skupinách“, což mě dost pobavilo, protože to museli vidět i organizátoři, pro které je ESN konkurence. Asi nepochopil, že AEGEE je studentský spolek a ne pouze Whatsappová skupina.

---

Sangria party

Už první týden jsme se měli všichni sejít v přístavu a popít Sangrii ZDARMA. Slovo, na které studenti nejvíce slyší. Určitě jsem chtěl jít, ale zároveň jsem cítil nervozitu. Nové začátky a výstup z komfortní zóny. Ještě při zápisu jsem v listu katánských Erasmus studentů zkoumal, kdo je z Česka či ze Slovenska. Asi třem lidem jsem napsal, ale zkontaktoval jsem se jen s jedním z nich, s Vojtěchem. Dohodli jsme se, že dáme sraz na Piazza Duomo (hlavní náměstí v Katánii). Vyšel jsem s pocity jako „Co když si tam nebudu s nikým rozumět? Co když to bude divný? Co když udělám špatný první dojem a už se to od té doby se mnou potáhne po zbytek Erasmu?“. Jak už to u mě bývá, měl jsem zpoždění, takže sraz nebyl. To mi na klidu nedodalo, jelikož teď jsem měl přijít sám do jámy lvové. Po chvilce hledání kolem přístavu jsem uviděl asi 30 lidí na velkém kamenném molu mezi loděmi. „Okay“!

Přidal jsem se k nějaké skupince dalších Erasmáků. Zdálo se mi, že byl každý tak trošku nervózní. Pro většinu to musela být stejně nekomfortní situace. Po nějaké chvíli jsem se šel pozdravit s jinou skupinkou, kde mluvili česko-slovensky. Potkal jsem Vojtěcha, Veroniku a Petra. Vojtěch studuje stejnou fakultu (soc. věd UK) a pochází ze Sudet. Téměř nic ho nevyvede z míry. Z Ústí je zvyklý na tvrdý pohraniční život. Veronika je Slovena, konkrétně východňárka. Studuje práva, ví dost věcí a na Erasmu si chce užít poslední studentský čas. Peťa má půl rodiny Polskou a půl rodiny Slovenskou. Procestoval kus světa. Sicílie je další zahraniční místo, kde bude bydlet. V podstatě už od chvíle, co jsme se poznali, trávili jsme ještě s Chorvatkou Larou většinu volného času spolu, jezdili na výlety a zažívali dobrodružství.

Atmosféra se uvolnila po pár skleničkách Sangrie. Ne, že bychom potřebovali alkohol k tomu, abychom se bavili, ale často, abychom se s někým začali bavit. Seznámil jsem se i s dalšími lidmi, hlavně Belgičany. Jednomu Belgičanovi, Jéremymu, jsem ze srandy pořád říkal, že vypadá jako ten upír z Twilight. Nevypadal… potěšeně. Když se dopily všechny zásoby, vydali jsme se okolo 23:00 na expedici za účelem najít nějaký krámek s pitím. Katánie pro nás byla zatím divočina, proto nám chvilku trvalo, než jsme se prodrali nočními uličkami. V jedné z nich svítil malý krámek. Vím, že by mě za to Italové ukamenovali, ale koupil jsem si krabicové víno se spritem. Nebyl to dobrý nápad. Ráno mě bolela hlava jako střep.

---

Prohlídka města

Následující den jsem proležel a proskuhral. Potom pořádala ESN prohlídku města. Začínala nad rybím trhem, prošli jsme se hlavním náměstím, jemuž vévodí mramorová fontána se slonem, který nese na zádech sloup. Jde o symbol města. Pokračovali jsme po hlavní třídě do umělecké ulice, kde prý v noci prostitutky lákají naivní studenty do červených nebo růžových dveří lemující chodník. Trasa končila v rozlehlém městském parku. Sousedí s „katánským mrakodrapem“. Nevkusnou novou bytovkou, nejvyšší budovou města. Působí v historickém centru jako pěst na oko. S pár lidmi se nám nechtělo končit. Odebrali jsme se na typickou italskou zahrádku stylové restaurace. Jídlo chutnalo skvěle. Ochutnal jsem koňský steak. K nevoli Veroniky. A nebyl jsem jediný. Jak jsem později zjistil, koňské maso je na Sicílii velmi populární. Chuť doplnilo červené „vino di casa“. Domácí víno, jedinečné v každé restauraci. A levnější než rozlévané.

---

Flunkyball

Tři dny po Sangria party pořádala AEGEE v parku před hradem ještě picí „flunkyball“. Nevím jak vy, ale já jsem o tom v životě neslyšel. Proti sobě stojí dva týmy po čtyřech lidech. Před každým hráčem pivo. Mezi týmy flaška. Hráči obou týmů se střídají v hodech na flašku. Jakmile ji někdo shodí, pije pivo, seč může. Druhý tým se ji snaží co nejrychleji narovnat a zvednout míč. Než to tým udělá, musí do sebe lít co nejvíce piva. Vyhrává tým, který má všechny piva dole. Po bouřlivém shánění hráčů se náš tým přihlásil do soutěže. Složení bylo: Lara, jedna Polka, jedna Němka a já. První protivníky jsme roznesli na kopytech. Naše radost netrvala dlouho. Asi tak 10 minut. Proti nám stály Španělky. Podcenil jsem jejich mušku. Prohráli jsme na plné čáře. Nic moc jsme si z to ho ale nedělali. Připojili jsme se k ostatním přihlížejícím studentům. Ještě dlouho po vyhlášení vítězného týmu se sedělo v parku, popíjelo a k tomu z repráku hrála hudba.