.png){kind=small}
Se Sorbonou je to prostě složité. Když jsem se pustila do vytváření základního textu pro náš katalog, objevila jsem hned čtyři data založení – 1150, 1200, 1215 a 1257. No, není to zrovna informace, na které by se lámal chleba, ale bez nějakého toho základního smyslu pro pořádek by se nám to tu mohlo rychle zvrtnout v totální anarchii! A tak začalo pátrání.
My, vyznavači Cimrmanova pedagogického odkazu, preferujeme samozřejmě rok 1200, lepší však bude, když vám nejdříve vysvětlím, co jednotlivé letopočty představují, a vy si pak můžete vybrat podle libosti.
Roku 1150….
se zřejmě nestalo nic pamětihodného. Jsme uprostřed temného středověku, i když už v jeho vrcholné fázi. Převážné většina smrtelníků ani netuší, že se píše rok 1150 a je jim to beztak jedno, protože mají důležitější věci na práci – třeba vlastní přežití. V Čechách vládne Vladislav II a čirou náhodou je v době „založení“ pařížské univerzity na 2. křížové výpravě s francouzským králem Ludvíkem VII., svět je malý (tedy obrazně řečeno, ve skutečnosti je středověký svět opravdu velký, což je jedním z důvodů proč oba pánové do Svaté země nikdy nedorazili. Ale to už odbíháme).
Když říkám, že se nic neděje, myslím tím, že se nevydávají žádné zakládací listiny, nikdo si nepotřásá rukama a nepózuje pro nástěnnou fresku. Rok 1150 nám slouží jako taková historická kotva pro dobu, kdy se kolem pařížské katedrály Notre Dame formuje katedrální škola. Abychom tedy nepobouřili historiky, budeme používat raději termín kolem roku 1150.
1200, 1215 (a 1235)
Katedrální školu oficiálně uznává král Filip II. August (prozíravě) v roce 1200. Zajišťuje jejím studentům, že budou nadále v jurisdikci církve, nikoli světské moci – tzn. listina, potřásání. Školu, pak v roce 1215 uznává papež Inocenc III. svou bulou. A kdybyste k našim čtyřem letopočtům chtěli přidat ještě pátý, tak si zapamatujte, že v roce 1235 papež Řehoř XI. tuto bulu ještě potvrdil svou vlastní.
Zatímco důležití mužové vyřizovali potřebnou administrativu, se nám už náš malý církevní kroužek studentů dávno rozrostl do klasické univerzity se čtyřmi tradičními fakultami – fakultou svobodných umění (artistickou), teologickou, právnickou a lékařskou. Studium vždy začínalo artistickou fakultou a pak bylo možné pokračovat na některou ze tří zbývajících. Tento business model postupně přebíraly další univerzitní start-upy, jakým byla i naše alma mater. Na rozhodování a řízení univerzity se kromě rektora podíleli zástupci čtyř národů – francouzského, normandského, pikardského a anglického.
1257
Pak tu máme rok 1257 a založení Sorbonny. Možná jste teď překvapeni: není snad Sorbonna a Pařížské univerzita jedno a totéž? Až do roku 1257 ne. Sorbonna byla a vždy bude pouze jednou ze součástí univerzity v Paříži. Jedná se o teologickou kolej, kterou v polovině 13. století zakládá Robert de Sorbonne. Jeho jméno se časem ukázalo být dobrou obchodní značkou, a tak se jím začala přezdívat celá univerzita.
Škola pro celou Evropu
Sorbonna byla vždy kosmopolitní institucí. Byla to univerzita pro celou Evropu – vznikaly zde národní koleje, například dánská, švédská, skotská nebo německá. Podle historika Hastingse Rashdalla vzniklo v průběhu středověku na Sorbonně asi 70 kolejí, z nichž některé se konce éry nedočkaly a zmizely nedlouho poté, co se objevily, jiné ale poskytly základ univerzity, jak ji známe. Dnes už samozřejmě takové škatulkování neprobíhá, přesto má Sorbonna slušné skóre zahraničních studentů– tvoří zhruba 16 % její studentské populace.
Robert de Sorbonne
(9.10.1201 – 15.8. 1274)
Život Roberta de Sorbone je zajímavý sám o sobě. Poházel údajně z chudých poměrů, ale dostalo se mu kvalitního teologického vzdělání v Remeši a v Paříži. Byl osobním zpovědníkem krále Ludvíka IX, vladaře, který byl jako jediný francouzský král v historii prohlášen za svatého (to je určitě dobrá vizitka Robertovi pastorační práce). Král byl Robertovým mecenášem a on tak mohl v roce 1257 založit kolej, jejíž jméno se stane synonymem evropské vzdělanosti. Podle legendy vyučoval nejprve jen skupinku dvaceti chudých studentů, od té doby se počet studentů zvětšil více než tisíckrát (abychom ale byly fér, najali i pár dalších učitelů).
Sorbonne na své koleji působil až do své smrti v roce 1274. Dožil se na tu dobu opravdu požehnaného věku 73 let.
Zmítaná staletími
Je zřejmé, že Sorbonna má v těch datech a názvech trochu guláš. Její potíže tady ale nekončí. Zmítána historií celého druhého tisíciletí tu Sorbona byla a nebyla a pak zase byla, končila a obnovovala se hned několikrát.
Poprvé její šňůru druhé nejdéle fungující univerzity na světě přetnula francouzská revoluce. Tady je dobré si říct, že v porovnání s tím vším, co francouzská revoluce přetínala a stínala je uzavření chrámu evropské kultury a vzdělanosti jen okolo letící tříska, zvláště když trvalo pouhých třináct let, než Napoleon školu znovu vzkřísil k životu.
Druhé, tentokrát už osudové štěpení čekalo univerzitu na konci 60. let. Její studenti se totiž v roce 1967 vzbouřili proti vládním reformám vzdělávání a byla to revolta se vším všudy – nechyběly barikády, demonstrace, zatýkání a stávky. Univerzita byla následně v roce 1970 rozdělena na třináct nástupnických škol, které jsou označeny římskými číslicemi I- XIII. Někdy se tak v souvislosti s moderní Sorbonnou setkáte s označením „University of Paris I-XIII“ – myšleno „celá původní univerzita v Paříži“ Rozdělení někdy důležité je a někdy zase není. Pokud se vracíme k začátku mého vypravování, tedy k té univerzitě, která byla založena roku 1150, 1200, 1215, 1235 nebo 1257, můžeme ji asi vnímat jako jednu instituci. Pokud ale o Sorbonně uvažujete jako o místě, kam se vypravíte na váš zahraniční výjezd, tak si na ta římská čísílka určitě dávejte pozor.