Když zpětně pomyslím na svou adoptivní univerzitu, napadne mě jedno slovo: domov. To je totiž přesně to, co se mi tam všichnii snažili dát. Každý, koho jsem tam potkala, dělal první poslední pro to, abych se cítila dobře a abych si čas v Trabzonu užila na maximum. A to se všem povedlo měrou vrchovatou, protože jsem na téhle univerzitě a v tomhle měste zažila nejkrásnější období v životě.
Co se týče univerzity, kampus je krásně zařízený, relativně nový a čistý. Když jsem odjížděla, byly některé části kampusu v rekonstrukci, takže závidím těm, kdo ho uvidí v novém kabátě.