Když jsem se rozhodoval, kam pojedu na Erasmus, mou podmínkou bylo moře a teplo. Vybral jsem si Atény, Katánii a pro jistotu i Freiburg. Nakonec jsem se dostal do Katánie. Chvilku před mým odletem však v Česku udeřila druhá vlna Covid-19. Musel jsem zvážit, jestli to je dobrý nápad. Nicméně Sicílie měla v té době o dost menší přírůstek nakažených než Česko a já jsem se nemohl dočkat dalšího léta.
Letěl jsem z Vídně, protože letenka vycházela cenově nejlépe, asi 700 kč. Samozřejmě se po připočtení dalšího zavazadla a pojištění nakonec cena vyšplhala na 2000kč. Cestoval jsem tedy s velkým kufrem, palubním kufírkem a taškou. Na letišti mě při odbavování čekal nepříjemný šok. Velký kufr tou dobou už putoval po pojízdném pásu do trávicího traktu terminálu kdesi pod odbavovací halou. Pípající branou jsem prošel bez problému. Nicméně když mělo dojít na sken mé tašky a palubního kufru, musel jsem vyklopit pravdu a také vyklopit vše, co jsem měl uvnitř. Elektronika, železo, drogy a zbraně nebyly problém. Krize vypukla při kontrole asi tuny krémů, které jsem si na cestu z nepochopitelného důvodu sbalil do palubního kufříku. Čtyři nádoby byly větší než 100ml. Letištní zaměstnanec, spíše vyšší hubený a černovlasý mládenec, mi s překvapením z množství lahviček a krabiček sděloval, že si do letadla nesmím vzít nic, co překračuje obsah 100 ml. Zbývala jediná možnost, jak bych mohl svůj opalovák, dezinfekci, sprej na komáry a krém na suchou pokožku zachránit, a tou bylo ponechání věcí na letišti s tím, že bych si je mohl znovu vyzvednout do jednoho až tří měsíců. Přesný čas si nepamatuji. „No nic, je to pro mě poučení do příště“, řekl jsem si. S frustrací v očích jsem mu řekl, že to nestihnu. Zbytek letu probíhal podle plánu.
Cestování během Covid‑19 krize má v sobě jednu výhodu a jednu nevýhodu. Nevýhodou je povinnost nosit masku. Po 2,5 hodinách v neprodyšné masce člověka bolí hlava jako střep. Výhodu jsem poznal po příletu. Tím, že cestuje méně lidí, vše probíhá rychleji. Kufry byly vyplivnuty zpět na černý jazyk jezdícího pásu téměř hned. Cíl mé cesty bylo Palermo. Jak jsem si ale všiml z okýnka letadla, letiště je od města poměrně daleko. Letadlo dosedlo bez havárie. Popadl jsem kufr a rychle se zorientoval. Zamířil jsem k vlaku. Jak jsem později zjistil, z Palermského letiště se můžete do města dostat jak pomocí vlaku, tak pomocí autobusu. A k mému překvapení trvá cesta stejně dlouho vlakem jak autobusem. Nicméně to jsem tehdy nevěděl. Po půl hodinovém čekání přijel vlak. Cesta trvala asi hodinu. V Palermu jsem si objednal ubytování v hotelu Italia, který se nachází 200 metrů od vlakového nádraží. Takže doporučuji. Cena vychází asi 1000 korun za pokoj s manželskou postelí (zhruba 500 na jednoho, když cestujete v páru) a vlastní koupelnou. V předsíni mě přivítal sympatický starý pán. Neuměl sice moc anglicky, ale lámanou italštinou jsem mu vysvětlil, kdo jsem a co chci. Jako správný český turista jsem dostal po ubytování se okamžitě chuť na pivo. Vyrazil jsem do víru velkoměsta, moc dlouho ale můj výlet netrval. Hned jsem našel místní „večerku“ a také pekařství.
Druhý den jsem vstával brzy ráno. Přede mnou byla cesta vlakem a poté přestup na autobus. Při cestě autobusem mě zaujala jedna věc. Všude po stranách cesty se válely odpadky. Připadal jsem si jako v Tunisku, jelikož tam to podél cest vypadá téměř stejně. Po třech a půl hodinách cesty jsem by konečně na místě, tedy v Katánii.
Když bych to měl zhodnotit, tak jsem sice ušetřil peníze za letenku, ale cesta zabrala stejně času a peněžně vyšla též podobně, jelikož se do výsledku počítaly ceny za všelijaké jízdenky a ubytování. No, alespoň to bylo dobrodružství.