Vyhledat

První dojmy nejen první noci

Když jsem vystoupil v Katánii na vlakovém nádraží, zjistil jsem, že jsem absolutně nepřipravený. Měl jsem pouze adresu, na kterou jsem se měl dostavit a zprávu od „landlorda“, že se mnou počítá. Jak jsem však záhy zjistil, ubytování se nacházelo na druhém okraji města. A už vůbec jsem netušil, že mi vzdálenost bytu od centra města (civilizace) bude znepříjemňovat každou cestu z domova a naopak. Asi jsem si neměl při zkoumání mapy Katánie tak sebevědomě říkat „To je jenom 35 minut do centra a 45 na pláž, to dám tak za 20 minut. Mapy Google počítají s tempem pro šneky. A navíc to bude zdravé“. Jaký to chybný úsudek.


Chvátal jsem halou vlakového nádraží k východu, když tu jsem si všiml kas k prodeji jízdenek. Byly vyskládané vedle sebe jako klece pro králíky. A pouze jedna z klecí byla obsazena zaměstnancem. „Za pokus nic nedám,“ tak jsem se zeptal, jestli si mohu koupit studentskou „lítačku“. „No.“ A ani nemluvil anglicky. Tak jsem vyšel ven z budovy a přede mnou leželo středně velké autobusové nádraží. Hemžilo se různě velkými lidmi, ale stejně velkými autobusy. Snažil jsem se v tom lidském mraveništi zorientovat. Podle aplikace mi měl jet autobus asi za 10 minut. Ale upřímně, minimálně na Sicílii nemůžete počítat s přehledným značením autobusů ani s pravidelnými odjezdy. Asi po půl hodině marného běhání se dvěma kufry a jedním batohem jsem to vzdal a nechal jsem se přemluvit taxikářem, že mě odveze. Taky neuměl moc anglicky. Popadl můj kufr. Křup, první poutko se mu rozletělo v ruce. „Sakra.“ Naskočil jsem do auta. Dojeli jsme na místo vyložení. Tahal kufr z auta. Křup, druhé poutko se mu rozletělo v ruce. „No to snad není pravda.“ Omlouval se mi, ale peníze mi za to nedal. „Snad už to teď bude v pohodě,“ řekl jsem si. Nebylo.


Došel jsem na danou adresu. Jednalo se o číslo 55 na ulici Santa Sofia. Nejen, že to bylo skutečně na okraji města, ale netušil jsem, jaký je můj barák. Šlo o celé sídliště. Podle Rytmuse jsem měl následující měsíce v Katánii žít svůj „sídliskový sen“. Na sídliště se dalo dostat pouze skrze bránu. Landlord na mě nikde nečekal. Zazvonil jsem na zvonek a poté jsem asi 15 minut hledal svou budovu. Jedna Italka se mi z balkónu snažila poradit, ale také neuměla anglicky. Naštěstí jsem se s ní italsky jakž takž domluvil. Šel jsem směrem k landlordovi a ten mě zavedl do domu a do bytu. Jel jsem výtahem, landlord čekal dole a měl za mnou dojet výtahem. Jenomže jsem zapomněl zavřít dveře a tak přišel asi za 10 minut naprosto zadýchaný, protože musel vystoupat 5 pater schodů. V bytě bylo 5 obyvatelných pokojů, kuchyně, jeden záchod a jedna koupelna společně se záchodem. Můj pokoj byl skromný, ale dostačující. Přirovnal bych ho ke kolejím na Podolí. Začal jsem se zabydlovat a uklízet. Při vybalování věcí mě vyrušila má spolubydlící, blonďatá šlachovitá Italka kolem 35 let, která kouřila jako fabrika. Také neuměla anglicky. Začala mi vysvětlovat, jak to v bytě chodí. Každý v bytě musí alespoň jednou týdně zamést a vytřít ve společných prostorách jak povrchy, tak i zem. Upřímnš, tohle mně přišlo trošku moc. Dále je jeden ze záchodů pouze její, jelikož je jediná žena na bytě. V lednici má každý vyhrazený svou poličku. „No, celkem brainstroming na první 3 hodiny v novém bydlení.“



Když jsem si konečně vybalil a zabydlil se, potřeboval jsem si dát oběd. Snídal jsem pouze jeden banán a bylo už 14:30. V žaludku mi kručelo jako když bych týden nejedl. Vzal jsem si na sebe sportovní věci a vyrazil na průzkum. Než jsem doběhl do centra města, tak mi to trvalo 20 minut. Z důvodu, že mě má italská spolubydlící varovala před krádežemi ve městě, jsem si s sebou paranoidně vzal i nůž a všechny věci jsem měl pevně zapnuté v batohu. Nakonec byla přílišná opatrnost zbytečná. Znovu jsem si všiml všudypřítomných odpadků. Je to neskutečné, ale přijde mi, že když už ne třídění, pak alespoň vyhazování odpadků do koše je většině Italů u zadku. Podíval jsem se i na pláž a moře. Vypadaly hezky, ani se tam neslunilo moc lidí. Jenže když jsem chtěl najít nějakou restauraci, kde bych se najedl, zjistil jsem, že bylo vše zavřeno. „Jestli to nebude tím, že je neděle?“ pomyslel jsem si. Bylo. I většina obchodů měla zatažené rolety a mříže. Takže když se někdy vydáte do Itálie, vyberte si jiný den než neděli. Ze zoufalství jsem si po hodině hledání koupil něco málo v obchodě a snědl to na lavičce. Poté jsem se vydal na Odyseu zpátky. Doma jsem se pořádně najedl a šel spát. Nechal jsem otevřeno francouzské okno, abych měl v místnosti přes noc čerstvý středomořský vzduch. To byla chyba. Když jsem se ráno probudil, měl jsem asi 10 štípanců od komárů. První den jsem přežil v relativním psychickém i fyzickém zdraví.


Autorem článku je

Honza Dařílek

141 zobrazení0 komentář
logo v červeném kroužku.png
logo mod. krouzek.png
  • Instagram
image_preview.png

Projekt vzniká pod záštitou 

Odboru

zahraničních vztahů

Univerzity Karlovy

kontaktní osoba:

Bc. Anna Hroudová 

koordinátorka

anna.hroudova@ruk.cuni.cz

tel./WhatsApp 774 281 095

Napsat mi můžete i na Facebooku ;)

Charles Abroad 2020

logo ve zkutem krouzku.png